ECLI:CZ:US:2009:2.US.332.09.1
sp. zn. II. ÚS 332/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1312/4, proti trvajícímu zásahu veřejné moci ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 20/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství s V. V. a N. K. v období od dubna 2005 do listopadu 2006. Trestného činu se měli dopustit tím, že nejméně na devíti poškozených vylákali částku vyšší jak pět miliónů korun s tím, že jim obstarají zboží, na které sepsali kupní smlouvy a vybrali zálohy. Vydávali se za fiktivní společnost, zboží nedodali a peníze užili pro svou potřebu.
Dne 13. 11. 2006 byl stěžovatel zadržen příslušníky policie a téhož dne byla provedena domovní prohlídka v objektu patřícím firmě Group Trading s.r.o., jejímž jednatelem byl stěžovatel a byl i vlastníkem pozemku na němž se objekt nachází. Stěžovateli nebylo umožněno se domovní prohlídky zúčastnit, do dne podání ústavní stížnosti mu nebyl doručen písemný příkaz k domovní prohlídce ani k prohlídce jiných prostor. Stěžovatel opakovaně žádal Městský soud v Praze o vrácení osobních věci a věcí, jejichž vlastníkem je společnost Group Trading s.r.o., a o doručení příkazu k domovní prohlídce a příkazu k prohlídce pozemku v jeho vlastnictví. Obdržel pouze jedinou odpověď (ze dne 22. 8. 2008), byla mu vrácena toliko část osobních věcí, dokumenty a věci, jejichž vlastníkem je firma Group Trading, s.r.o., vráceny nebyly.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze a ostatních orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních lidských a ústavních práv zaručených čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a že tento zásah přetrvává.
V době nařízení domovní prohlídky byl stěžovatel vlastníkem pozemku, ale nikoliv vlastníkem rozestavěné budovy, neboť jím byla firma Group Trading, s.r.o. Stavba nebyla zkolaudována a ve smyslu občanského zákoníku a i výkladu k §83 a §83a trestního řádu se nejednalo o obydlí, ale o rozestavěný objekt. Přesto byl, na základě žádosti vrchního komisaře, soudem vydán příkaz k domovní prohlídce, v němž je za majitele "rodinného domu" označena N. K., která nebyla ani majitelkou pozemku ani rozestavěné stavby. N. K. nebyla vyzvána k vydání věci dle ustanovení §78 trestního řádu a v průběhu domovní prohlídky bylo odňato takové množství věcí, včetně osobních, které vyvolává důvodné pochybnosti o přiměřenosti a zákonnosti tohoto zásahu do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu. Důkazy získané a zjištěné nezákonnou domovní prohlídkou u paní K. jsou tedy absolutně nepoužitelné v řízení před soudem v trestní věci stěžovatele.
Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby zakázal Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených práv a aby uložil obnovit stav před porušením jeho základních lidských práv a svobod, a dále aby důkazní prostředky získané v rozporu se zákonem nebyly používány v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.
Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a o přiznání práva na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení ve smyslu §62 odst. 4 a §83 cit. zákona.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze uvedl, že dne 23. 12. 2008 byl v trestní věci stěžovatele vyhlášen odsuzující rozsudek a spisový materiál se nachází s odvoláním u Vrchního soudu v Praze. K průběhu domovní prohlídky soud uvedl, že jí byla od počátku přítomna manželka stěžovatele a samostatně odsouzená N. K., která v domě se stěžovatelem žila. Předchozí výslech nebyl proveden z operativně taktických důvodů, neboť nebylo zcela zřejmé, kdo se skutečně v domě zdržuje a kdo má do něho přístup a dále proto že nebylo možno vyčkávat s provedením prohlídky až po výslechu stěžovatele, který byl po zadržení v Praze převezen do Ústí nad Labem.
Vrchní soud v Praze k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že její obsah koresponduje s námitkami uplatněnými v odvolání stěžovatele.
V replice k vyjádření účastníků setrval stěžovatel na důvodech ústavní stížnosti a doplnil argumentaci ohledně předchozího výslechu a místu domovní prohlídky.
Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele dle obsahu ústavní stížnosti směřují proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 12. 11. 2006, způsobu jejího následného provedení dne 13. 11. 2006 a proti použití důkazů získaných touto domovní prohlídkou v řízení před soudem. Z evidence ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že ani stěžovatel, který ve své trestní věci podal již několik ústavních stížností, ani N. K. ústavní stížnost proti příkazu k domovní prohlídce a proti jejímu provedení v zákonem stanovené lhůtě nepodali.
Ústavní stížnost proti provedené domovní prohlídce tedy podal stěžovatel až v době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud (veřejné zasedání bylo nařízeno na 27. a 28. 4. 2009). Z tohoto důvodu ji koncipuje jako "stížnost proti trvajícímu zásahu orgánů veřejné moci", neboť jinak by musela být odmítnuta pro opožděnost (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za nepřípustnou, případně za nežádoucí.
Z uvedeného je zřejmé, že k posouzení tvrzení, zda přípravné řízení a řízení před soudem bylo zatíženo namítanými vadami, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci stěžovatel mohl uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Ústavní soud, vědom si své úlohy při ochraně ústavnosti, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. V době podání této ústavní stížnosti již byl stěžovatel nepravomocně odsouzen soudem I. stupně a věc se tak dostala do fáze odvolacího řízení. Je tedy věcí obecných soudů, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost resp. použitelnost důkazů, které byly při předmětné domovní prohlídce získány.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti, neboť pro postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu neshledal žádné věcné ani zákonné důvody. Stejně tak nemohl vyhovět návrhu na úhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a nákladů zastoupení stěžovatele (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť ústavní stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu