ECLI:CZ:US:2009:2.US.401.09.2
sp. zn. II. ÚS 401/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. J. M., 2) Ing. V. M. a 3) J. P., všichni zastoupeni Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 28, proti usnesení policejního orgánu Městského ředitelství Policie ČR, SKPV Plzeň-město č.j. MRPM-4832-42/TČ-2008-74 ze dne 19. 11. 2008, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č. j. 1 ZN 4517/2008-33 ze dne 5. 12. 2008, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č.j. 1 ZN 4517/2008-46 ze dne 18. 12. 2008 a proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni č.j. 1 KZN 3200/2008-23 ze dne 16. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaných ve věci jejich trestního oznámení.
Policejní orgán městského ředitelství Policie ČR, SKPV Plzeň-město rozhodl napadeným usnesením ve věci podezření z trestného činu dle ustanovení §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, který měl být naplněn tím, že došlo k zanedbání péče o J. P. st., jehož následkem zemřel, tak, že se věc podle ustanovení §159a trestního řádu odkládá. Proti uvedenému usnesení podali všichni stěžovatelé stížnost, která byla v případě prvých dvou stěžovatelů zamítnuta s odůvodněním, že se nejedná o osoby oprávněné k podání stížnosti, ke stížnosti stěžovatele č. 3 rozhodlo Okresní státní zastupitelství Plzeň-město tak, že se stížnost zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelé popisují skutkový stav, tj. okolnosti úmrtí jejich dědečka, způsob prověřování trestního oznámení a citují ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle kterého k úmrtí došlo nikoliv na následky embolie, jak uváděla lékařská zpráva ošetřujícího lékaře, nýbrž udušením z ucpání dýchacích cest potravou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s tím, že orgány činné v trestním řízení neshledaly podmínky k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby a jejich podnět ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložily.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení II.ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení III.ÚS 192/2000, nepublikováno) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních §158 a následující. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatelů, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatelé využili zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnosti, které státní zástupce přijal a rozhodl o nich podle §148 odst. 1 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství prošetřilo podnět k výkonu dohledu, v rámci něhož přezkoumalo příslušný spis, a to nejen z hlediska procesních námitek, ale vzhledem k ukončení věci i co se týká merita věci. Stěžovatelům dalo za pravdu ohledně námitky týkající se jejich procesního postavení, jinak námitky odmítlo jako neopodstatněné. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatelů se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že podnět byl odložen a stížnost zamítnuta, nepředstavuje porušení žádného z ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelů. Nesouhlas s negativním výsledkem vyřízení podnětu, jakkoli je z předloženého spisového materiálu zřejmé (zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku), že okolnosti úmrtí J. P. st. nebyly beze vší pochybnosti zjištěny, není rozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Pochybnosti stěžovatelů ohledně správnosti závěrů orgánů činných v trestním řízení v dané věci lze odstranit opět pouze prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení. Pravomocné rozhodnutí o odložení věci dle §159a odst. 1 tr. řádu nezakládá překážku věci rozhodnuté a v prověřování věci je tedy možno pokračovat, a to jak z iniciativy orgánů činných v trestním řízení, tak z podnětu oznamovatele (poškozeného).
Ústavní soud považuje za nezbytné doplnit, že napadené "rozhodnutí" Krajského státního zastupitelství v Plzni není rozhodnutím podle §119 odst. 2 tr. řádu, neboť se jednalo pouze o vyrozumění o závěru výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a proto jej Ústavnímu soudu ani nepřísluší přezkoumávat. S ohledem na závěry ohledně účastenství poškozených v předchozím řízení však Ústavní soud považoval stěžovatele č. 1 a 2 za osoby oprávněné podat ústavní stížnost (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud, ač nemůže sám do předmětného trestního řízení ze shora uvedených důvodů zasahovat, musí po prostudování obsahu předloženého spisu pouze nad rámec konstatovat, že chápe úsilí stěžovatelů o přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve věci úmrtí jejich dědečka, a to zejména vzhledem k jednoznačnému závěru znaleckého posudku z oboru soudního lékařství.
Vzhledem k výše uvedenému však Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu