ECLI:CZ:US:2009:2.US.418.09.1
sp. zn. II. ÚS 418/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem Jana Palacha 4, 669 02 Znojmo, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 Co 44/2007-140, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. října 2006, č. j. 9 C 383/2004-119, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 Co 44/2007-140, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. října 2006, č. j. 9 C 383/2004-119, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně (stěžovatelka) je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. (dále též "předmětné pozemky"). Svoje rozhodnutí soudy postavily především na závěru, že se žalobou na určení podle obecných předpisů nelze domáhat určení tam, kde existuje možnost postupovat podle předpisů zvláštních (v daném případě restitučních). Stěžovatelka přitom v devadesátých letech svůj restituční nárok na předmětné pozemky uplatnila, ale rozhodnutím Pozemkového úřadu ve Znojmě ze dne 27. dubna 1993 byl zamítnut, resp. nebyla schválena její dohoda o vydání s osobou povinnou. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 1994, na jehož základě poté Pozemkový úřad ve Znojmě rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem předmětných pozemků.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, bylo dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 Co 44/2007-140, odmítnuto jako opožděně podané.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že neúplně zjistily skutkový stav, když nepřihlédly k předloženým důkazům. Dále vyslovila přesvědčení, že v jejím případě existuje naléhavý právní zájem na určení. Ústavní soud, bude-li vycházet z morálních zásad, principu spravedlnosti, lidskosti a lidských práv, by proto dle názoru stěžovatelky měl rozhodnout nejen o zrušení napadených rozhodnutí, ale i o zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Znojmě, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných pozemků.
Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V dané věci stěžovatelka podala dne 20. února 2009 ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 Co 44/2007-140, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. října 2006, č. j. 9 C 383/2004-119. Z usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro opožděnost, přitom vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 10. června 2008. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako opožděně podané (stěžovatelka navíc ani nebyla zastoupena advokátem), nelze dovolání stěžovatelky odmítnuté usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, považovat za řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek. Proto nelze ani lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti v záhlaví označeným rozsudkům odvíjet od data doručení tohoto usnesení, ale za rozhodný den pro počátek běhu lhůty je třeba považovat okamžik doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci (10. června 2008). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti oběma rozsudkům je opožděně podaná a v této části je třeba ji odmítnout podle §43 odst. písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V dané věci stěžovatelka napadá prvostupňové rozhodnutí, aniž by však využila možnost podání odvolání, které je proti takovému rozhodnutí přípustné. O možnosti jeho podání byla i náležitě poučena. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka řádný opravný prostředek nevyužila, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části, opíraje se přitom o zásadu subsidiarity, jako návrh nepřípustný a odmítl jej podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Přestože k ústavní stížnosti nebyla přiložena plná moc pro zastupování, Ústavní soud již nevyzýval stěžovatelku, resp. jejího "soudem ustanoveného" právního zástupce, který sám podal ústavní stížnost, k odstranění této vady podání, neboť její odstranění by na celkovém vyznění rozhodnutí Ústavního soudu nic nezměnilo a její vyžadování by bylo pustým formalismem. Pokud by totiž i byla zmiňovaná vada odstraněna a ústavní stížnost doplněna o plnou moc, odmítl by Ústavní soud ústavní stížnost stejně z výše uvedených důvodů. Pokud by tato vada nebyla odstraněna, odmítl by Ústavní soud ústavní stížnost pro neodstranění vad podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud by Ústavní soud vycházel z toho, že ústavní stížnost byla podána pouze Mgr. Vlastimilem Šopákem, byl by nucen ji považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným a odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
K tomu Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že ustanovení advokáta soudem prvního stupně nemá pro řízení před Ústavním soudem žádnou relevanci. Obecný soud nemůže tímto způsobem zasahovat do řízení u Ústavního soudu a do jeho kompetencí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 Co 44/2007-140, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. října 2006, č. j. 9 C 383/2004-119, odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Pokud směřovala proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. prosince 2008, č. j. 9 C 383/2004-147, odmítl ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj