ECLI:CZ:US:2009:2.US.420.08.1
sp. zn. II. ÚS 420/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 10. února 2009 sp. zn. II. ÚS 420/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-111 ve výroku IV. a VI. a proti opravnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-116, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele (v předchozím řízení v postavení žalovaného) a dalšího žalovaného uhradit žalobci náklady odvolacího řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-111 ve výroku IV. a VI. a opravné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-116 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-111 ve výrocích IV. a VI. ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 490/2007-116, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelem v ústavní stížnosti bylo především vytýkáno, že napadenými výroky IV. a VI. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných č. 1 (stěžovatel) a č. 2 (M. S.) uhradit žalobci (T. H.) náhradu nákladů odvolacího řízení bez toho, aby bylo vyjádřeno, že se jedná alespoň částečně o společnou a nerozdílnou povinnost žalovaných 1 a 2. Stěžovatel (žalovaný č. 1) byl takto zavázán uhradit na nákladech odvolacího řízení částku 61 649,14 Kč a žalovaný č. 2 částku 30 297,40 Kč, ve znění opravného usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel má povinnost hradit náklady odvolacího řízení v částce vyšší než žalovaný č. 2, neboť odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že vůči žalovanému č. 2 učinil právní zástupce žalobce pouze jeden úkon právní služby. Stěžovatel má tak za to, že vrchní soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení, a především vytkl to, že nebylo vyjádřeno, že žalovaní č. 1 a č. 2 jsou co do částky 30 297,40 Kč zavázáni uhradit náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně.
Stěžovatel tvrdil, že závěr obecného soudu je výrazem interpretační libovůle právního předpisu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, neboť se jedná o extrémní výklad. Napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavními principy, a tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále uvedl, že stěžovatel má dle nesprávné formulace výroků odvolacího soudu hradit dvakrát stejnou částku, a tím dochází k zásahu do Ústavou garantovaného práva stěžovatele vlastnit majetek.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 168/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl dne 29. ledna 2008 doručen rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 490/2007-111 ze dne 6. prosince 2007 ve věci žalobce T. H. proti žalovanému č. 1 P. S. a žalovanému č. 2 M. S. o zaplacení 650 910 Kč s postižnými právy ze směnky o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 Cm 168/2005-60 ze dne 20. září 2006.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 490/2007-111 bylo výrokem I. řízení o odvolání žalovaného č. 2 zastaveno. Výrokem II. rozsudku řízení o odvolání žalovaného č. 1, pokud jím byl napaden tento rozsudek v části, jíž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 65 Sm 60/2004-6 ze dne 17. září 2004 v rozsahu směnečné sumy, se zastavuje. Výrokem III. rozsudku se v napadeném rozsahu, tj. pokud jím byl ponechán vůči žalovanému č. 1 v platnosti směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z částky 650 910 Kč od 17. července 2001 do zaplacení a odměny 2 169,70 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem IV. rozsudku byla žalovanému č. 1 uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 61 649,14 Kč ve lhůtě do tří dnů od doručení rozsudku k rukám advokáta. Výrokem VI. rozsudku byla žalovanému č. 2 uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 50 620 Kč ve lhůtě do tří dnů od doručení rozsudku k rukám advokáta.
Následně bylo Vrchním soudem v Praze vydáno a stěžovateli doručeno opravné usnesení ze dne 6. prosince 2007 (5 Cmo 490/2007-116), kterým bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 490/2007-111 ze dne 6. prosince 2007 se v bodě V. (měl být uveden výrok VI.) opravuje tak, že částka 50 620 Kč se nahrazuje částkou 30 297,40 Kč. Opravné usnesení bylo odůvodněno početní chybou při výpočtu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení,Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud v Praze se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Kovaříkem, který sdělil, že neshledal námitky stěžovatele, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, důvodnými, a odkázal na obsah spisu. Dále uvedl, že považuje stížnost za důvodnou co do uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaným č. 1 a č. 2 každému samostatně. Účastník řízení navrhl napadené výroky zrušit a věc vrátit Vrchnímu soudu v Praze k novému řízení a současně souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice vyjádření účastníka řízení; stěžovatel reagoval podáním ze dne 7. října 2008 a setrval na svých závěrech uvedených v ústavní stížnosti. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vrchní soud v Praze a stěžovatel souhlasili ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděného a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647) - dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní stížnost v části, v níž je napadán nesprávný výrok soudu odvolacího, kterým byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena žalovaným každému zcela samostatně, je v tomto rozsahu důvodná. Napadenými výroky IV. a VI. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných č. 1 (stěžovatel) a č. 2 (M. S.) uhradit žalobci (T. H.) náhradu nákladů odvolacího řízení bez toho, aby bylo vyjádřeno, že se jedná alespoň částečně o společnou a nerozdílnou povinnost žalovaných č. 1 a č. 2. Stěžovatel (žalovaný č. 1) byl takto zavázán uhradit na nákladech odvolacího řízení částku 61 649,14 Kč a žalovaný č. 2 částku 30 297,40 Kč.
Výše naznačené procesní pochybení Vrchního soudu v Praze je nepochybně nutno mu vytknout. Ústavní soud však připomíná, že úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. V souzené věci ani opravným usnesením Vrchního soudu v Praze nebyla napravena vada spočívající v nesprávném stanovení výše náhrady nákladů řízení v jeho předchozím rozsudku. Ústavní soud proto souhlasí s právním názorem, že náhrada nákladů řízení měla být žalovaným uložena rukou společnou a nerozdílnou. Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť závěr obecného soudu je v rozporu s právním předpisem i s ústavními principy, a tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v souladu s požadavkem stěžovatele i návrhem odvolacího soudu přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí odvolacího soudu. Tímto se obnoví stav, který tu byl před jejich vydáním, odvolací soud tak může v řízení vydat nové rozhodnutí, kterým stanoví výši nákladů řízení tak, aby stěžovatel nebyl nespravedlivě poškozen. Ostatními namítanými porušeními základních práv se Ústavní soud nezabýval, neboť to by bylo nadbytečné vzhledem k pochybením konstatovaným výše. Dále, pokud jde o aplikaci ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavní soud konstatuje, že je to věcí odvolacího soudu, aby znovu věc projednal a rozhodl o výši nákladů řízení.
Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.