ECLI:CZ:US:2009:2.US.429.09.1
sp. zn. II. ÚS 429/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti L-Trade s.r.o., se sídlem Praha 3, U Rajské zahrady 829/14, zastoupené JUDr. Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Dukelských hrdinů 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 63/2006 ze dne 27. 9. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla zavázána k zaplacení částky 1 000 000 Kč. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 869/2007 ze dne 9. 12. 2008, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, stěžovatelka nenapadá, pouze od něj odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí soudů nemá oporu v provedených důkazech, závěry soudů jsou dokonce v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a to zejména listinnými. Soudy opomenuly, že ze závěrů a zdůvodnění soudních rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že z uzavřené kupní smlouvy ze dne 30. 6. 2003 (správně 23. 6. 2003) a dále ze smlouvy o půjčce ze dne 11. 3. 2003 ve znění jejího dodatku č. 1 vyplývá, že částka 1 000 000 Kč, která byla kupujícím zaplacena k rukám schovatele JUDr. J. B., advokáta původního právního zástupce stěžovatelky, měla sloužit jako pojistka pro případ, že by ve lhůtě do 30. 6. 2003 nebyla uzavřena smlouva kupní k nemovitostem, které byly jejím předmětem. V tomto případě měla být částka použita na zaplacení smluvní pokuty a mělo s ní být naloženo ve smyslu uzavřené smlouvy o půjčce ve znění pozdějších dodatků a smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Pokud by v uvedeném termínu k uzavření kupní smlouvy došlo, měla být složená částka započtena á konto dohodnuté kupní ceny (tj. převedena schovatelem JUDr. J. B. k rukám prodávajícího, tedy stěžovatelky, jako splátka kupní ceny za nemovitosti). Kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena v termínu do 30. 6. 2003 a došlo tedy k započtení částky 1 000 000 Kč á konto dohodnuté kupní ceny s tím, že JUDr. J. B. částku 1 000 000 Kč zaplatil k rukám stěžovatelky a zbytek dohodnuté kupní ceny byl zaplacen kupujícím k rukám stěžovatelky z hypotéčního úvěru.
Stěžovatelka namítá, jak opakovaně zdůrazňovala, že žalobní návrh ze dne 28. 1. 2005 po právním a skutkovém vylíčení rozhodných skutečností spočívá v tom, že částka 1 000 000 Kč nebyla nikdy vyúčtována, stěžovatelka se o tuto částku obohatila a žalobci ji nevrátila. Takováto tvrzení nejsou však potvrzována žádnými listinnými důkazy, které jsou založeny ve spise. Naopak z listinných důkazů, vyplývá, že došlo k zaplacení částky 1 000 000 Kč á konto dohodnuté kupní ceny a tato částka byla použita na zaplacení kupní ceny. Stěžovatelka tuto skutečnost nikdy nezpochybňovala, jednala ve smyslu uzavřených smluv a o tuto částku se tedy nemohla obohatit. Za této situace není možné připustit, aby se žalobce domáhal jejího zaplacení.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím soudů bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci 1 000 000 Kč s přísl., neboť na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení, když od něho na sjednanou kupní cenu nemovitostí ve výši 6 500 000 Kč ve skutečnosti obdržela 7 500 000 Kč. V uvedené výši je stěžovatelka povinna žalobci bezdůvodné obohacení vydat a současně zaplatit úroky z prodlení. Z dokazování vyplynulo, že kupní smlouva byla uzavřena dne 23. 6. 2003, tj. ve stanovené lhůtě a částka 1 000 000 Kč proto zůstala jako splátka kupní ceny ve vlastnictví stěžovatelky. Sjednaná kupní cena tedy byla zaplacena tak, že částku 1 000 000 Kč žalobce zaplatil právnímu zástupci stěžovatelky, který ji poté poukázal stěžovatelce. Z hypotečního úvěru žalobce byla dne 26. 6. 2003 převedena na stěžovatelku částka 6 500 000 Kč. Skutečnosti, že částka 1 000 000 Kč byla žalobcem stěžovatelce poukázána prostřednictvím právního zástupce a jednalo se o rezervační poplatek, stejně jako převod částky z poskytnutého hypotéčního úvěru ve výši 6 500 000 Kč, byly mezi účastníky nesporné. Tvrzení stěžovatelky, že kupní cena na nemovitost byla sjednána ve výši 7 500 000 Kč, nebylo prokázáno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy bylo prokázáno, že sjednaná kupní cena činila 6 500 000 Kč, přičemž stěžovatelka ve skutečnosti obdržela celkem částku 7 500 000 Kč, nelze závěru obecných soudů, že stěžovatelka získala bezdůvodné obohacení ve výši 1 000 000 Kč, z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedenou skutečnost nerozporuje a sama zdůrazňuje, že částka 1 000 000 Kč byla zaplacena á konto kupní ceny. Skutečnost, že částka 1 000 000 Kč byla v souladu s ujednáním smluvních stran použita na úhradu kupní ceny, neznamená, že za situace, kdy kupní cena byla "přeplacena" o 1 000 000 Kč, žalobce nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu rozdílu mezi sjednanou a skutečně zaplacenou kupní cenou.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu