ECLI:CZ:US:2009:2.US.432.09.1
sp. zn. II. ÚS 432/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 42 Co 621/2008-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Uvedeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2008, č. j. 17 C 32/99-177, kterým byla žaloba, jíž se dvě žalobkyně [stěžovatelka byla v řízení označena jako žalobkyně A)] domáhaly po žalovaných zaplacení částky ve výši 850.000 Kč s příslušenstvím, zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených zejména v čl. 38 odst. 2 (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů), čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 37 odst. 3 (porušení rovnosti účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení práva na soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 ve vztahu k §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) stěžovatelka dovozuje, že v předmětné věci je dovolání, s ohledem na potvrzující výrok odvolacího soudu, přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože podle jejího názoru není možné předvídat, jaký závěr si dovolací soud učiní o této otázce, podala stěžovatelka (současně) ústavní stížnost. Výše uvedená úvaha stěžovatelky o přípustnosti její ústavní stížnosti není správná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci Ústavní soud z přípisu Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. března 2009, zjistil, že stěžovatelka podala dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozsudku. Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a tuto úvahu obsahuje i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. března 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj