ECLI:CZ:US:2009:2.US.444.09.1
sp. zn. II. ÚS 444/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. J., právně zastoupeného JUDr. Josefem Zbořilem, advokátem se sídlem Valentova 1732/1, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2008 sp. zn. 4 T 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 9 To 438/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně shledán vinným ze spáchání trestného činu pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250b odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmínečným odkladem na dobu trvání 1 roku. Odvolání stěžovatele bylo usnesením odvolacího soudu zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že při posouzení věci je evidentní, že je zde nedostatek důkazů, které by jej usvědčily z trestného činu. Přestože v celém řízení je řada pochybností, nebylo nic vykládáno v jeho prospěch. Rozsudku nalézacího soudu konkrétně stěžovatel vytýká, že dokazování nebylo úplné, neboť ve výpovědích zúčastněných osob jsou rozpory, chybí základní listina - originál "Prohlášení o ručitelském závazku" a podpisy na "prohlášení" ani na "potvrzení" nejsou jeho. Tudíž nemůže mít vliv ani znalecký posudek, který konstatuje, že tyto podpisy jsou shodné. I další námitky stěžovatele směřují zejména proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou na svoji obhajobu již v řízení před soudem I. stupně.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
K otázkám hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Soud popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem. Doplnění dokazování, jež navrhovala obhajoba stěžovatele, soud odmítl a řádně v odůvodnění rozsudku vyložil, proč je považoval za nadbytečné.
Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, námitky stěžovatele se v podstatě shodují s jeho námitkami uplatněnými již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a stěžovatel kromě jejich opakování neuvádí žádné skutečnosti, které by jeho věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu