ECLI:CZ:US:2009:2.US.451.09.1
sp. zn. II. ÚS 451/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti POZEMSTAV Prostějov, a. s., se sídlem Prostějov, Pod Kosířem 73, IČ 25527380, zastoupené JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem Prostějov, T. G. Masaryka 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 č. j. 8 Cmo 356/2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je odklonem od věcného odůvodnění k osobním výtkám na adresu zástupce stěžovatelky. Je přesvědčena, že zřejmá osobní antipatie ovlivnila rozhodnutí, které ve svém důsledku narušuje ústavní právo na soudní ochranu a princip ochrany legitimního očekávání. Přestože se zástupce stěžovatelky z prvního jednání včas omluvil a požádal o jeho odročení, soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání, i když mu byl z vyjádření k žalobě znám směr obrany stěžovatelky. Za právně bezvýznamnou označuje argumentaci Vrchního soudu k osobám zástupců stěžovatelky i jeho konstatování, že stěžovatelka má právní oddělení a zaměstnává osobu právně vzdělanou, neboť tato skutečnost stěžovatelku nelimituje v realizaci jejího práva na právní pomoc.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 36 Cm 89/2004, bylo zjištěno následující:
Žalobkyně INTERNATIONAL INVESTMENT GROUP a. s. se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím. Dle jejích žalobních tvrzení uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o dílo na provedení opravy hotelu Hesperia v Olomouci. Na cenu opravy jí poskytla zálohu ve výši 350.000,- Kč. Stěžovatelka však dílo neprovedla, a žalobkyně proto od smlouvy písemně odstoupila a požadovala vrácení zálohy. Stěžovatelka však zálohu nevrátila. Soud vydal ve věci platební rozkaz, proti kterému podala stěžovatelka odpor. Ve svém vyjádření pak namítala, že dílo provedla formou subdodávek. Krajský soud nařídil na den 29. 5. 2008 jednání, k němuž předvolal zástupce žalobkyně, stěžovatelku i její tehdejší zástupkyni. Stěžovatelka obdržela předvolání dne 3. 4. 2008, její zástupkyně dne 14. 4. 2008. Podáním, které soudu došlo dne 27. 5. 2008, sdělil advokát JUDr. Z. K., že dne 23. 5. 2008 převzal právní zastoupení stěžovatelky. Uvedl, že ještě neměl možnost se detailně obeznámit se spisem a v den jednání je služebně mimo území republiky. Požádal proto o odročení jednání na konec června, případně později. Stěžovatelka ani její zástupce se následně k jednání nedostavili a přítomná žalobkyně navrhla, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, čemuž bylo rozsudkem ze dne 29. 5. 2008 č. j. 35/36 Cm 89/2004-50 vyhověno.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s názorem stěžovatelky, že rozsudek pro zmeškání nemohl být vydán proto, že skutková tvrzení žalobce nemohla být dostatečná pro závěr, že žaloba je důvodná, naopak uvedl, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je po hmotně právní stránce žalobními tvrzeními odůvodněn. Stěžovatelce nepřisvědčil ani v tom, že omluva z jednání byla důvodná a včasná. Chování stěžovatelky označil za obstrukční. Byť si musela být vědoma následků nedostavení se k jednání, neboť o tom byla v předvolání, které obdržela dne 3. 4. 2008, poučena, a nadto jde o obchodní společnost, která má právní oddělení, teprve 23. 5. 2008, tedy za 50 dnů, vyhledala právní pomoc u advokáta, který musel počítat s tím, že soud omluvu, která mu bude doručena nejdříve dva dny před jednáním, nemusí považovat za včasnou. I jednání advokáta označil za účelové, když vyšel z jeho tvrzení v odvolání, že nemohl zajistit substituci, protože "klient požádal o zastoupení konkrétního advokáta s požadavkem, aby to byl on, kdo zastoupení provede", které je v příkrém rozporu s obsahem plné moci, udělené mu stěžovatelkou, z níž vyplývá, že tato výslovně souhlasí s případnou substitucí. Dle soudu tuto účelovost potvrzuje i následné chování advokáta, který se k odvolacímu jednání nedostavil osobně, ale v substituci za něj jeho kolegyně z kanceláře, která na dotaz soudu sdělila, že JUDr. Klapka má zdravotní komplikace. Toto tvrzení však ničím nedoložila. Rovněž tvrzení o nutnosti získání času na podrobné prostudování spisu soud označil za účelové, což dovodil z okolnosti, že do dne jednání u odvolacího soudu se zástupce stěžovatelky se spisem seznámit nepřišel.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině jednoduchého práva, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Otázkami přípustnosti vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b o. s. ř. se Ústavní soud zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž platnou právní úpravu uvedeného institutu podrobně komentoval a vyložil (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05, usnesení III. ÚS 370/98, IV. ÚS 609/05, III. ÚS 1521/08 a další).
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04, zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "každý nechť si střeží svá práva". Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené formální předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem.
Soudní uvážení nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu umožňuje. Ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí ústavnosti. Půjde tedy o zkoumání otázky, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách nedovoluje (viz nález IV. ÚS 63/05).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 370/98 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 7, str. 405) Ústavní soud judikoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízené. Za situace, kdy žalovaný sám svým jednáním způsobil, že nemohl uplatnit svá procesní práva a kdy skutečnosti, které vedly k rozhodnutí soudu o tom, že jeho omluva z jednání nebyla důvodná, jsou v soudním spisu dostatečně obsaženy, nelze v tomto jednání spatřovat ani znevýhodnění a nerovnoprávné postavení žalovaného, protože možnost návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání je žalobci dána příslušným ustanovením občanského soudního řádu a z podstaty tohoto institutu samotného je zřejmé, že bude rozhodnuto v neprospěch druhé strany, neboť tvrzení žalobce o skutkových okolnostech, týkajících se sporu jsou považována za nesporná.
Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatelky vydáním kontumačního rozsudku došlo k porušení výše uvedených zásad. Skutečnosti, které vedly k rozhodnutí soudu o tom, že omluva stěžovatelky k prvnímu jednání ve věci nebyla včasná ani důvodná, jsou z obsahu spisu jednoznačně zřejmé. Soud prvního stupně se s otázkou, zda je namístě rozhodnout kontumačním rozsudkem, v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, když předtím pečlivě vážil, zda důvod zmeškání je omluvitelný. Pokud v této konkrétní věci označil jednání stěžovatelky jako úmyslné protahování soudního řízení, nejde z jeho strany o svévoli, ale o závěr, který má oporu ve skutkových zjištěních. Odvolací soud tedy nepřekročil meze ústavnosti, když řádně odůvodněný závěr soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Stěžovatelka měla dostatečnou lhůtu na to, aby se na první jednání řádně připravila a zajistila si advokáta. Pokud si ho zvolila až na poslední chvíli, musela počítat s tím, že v případě omluvy advokáta nemusí soud jeho omluvu, právě s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu, považovat za včasnou a důvodnou, a že může být postižena vydáním kontumačního rozsudku v její neprospěch.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip rovnosti zbraní účastníků řízení, tedy možnost každé strany v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně, a princip kontradiktornosti řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto zásady nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu (k jednání byla řádně předvolána nejenom její zástupkyně, ale i samotná stěžovatelka) a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných prostředků ochrany svých práv, nemůže být její neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces a nemůže ani úspěšně namítat porušení ústavního principu na legitimní očekávání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu