ECLI:CZ:US:2009:2.US.474.09.1
sp. zn. II. ÚS 474/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. 11 Cmo 192/2008-291, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 13 Cm 109/2003-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 13 Cm 109/2003-275, byl v řízení o zaplacení částky 463,514.975 Kč s příslušenstvím zamítnut návrh žalobce (stěžovatele) na osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem rozsáhlého movitého (osobní automobily) i nemovitého majetku, který, přestože je zatížen zástavními právy, jinak umožňuje hospodářské využití např. formou pronájmu. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2008, č. j. 11 Cmo 192/2008-291, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že na straně žalobce nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť žalobce provozuje podnikatelskou činnost, předmět podnikání není zanedbatelný a je vlastníkem nemovitého majetku značné hodnoty. Osvobození od soudních poplatků nemůže odůvodňovat to, že žalobce má vysoké dluhy a v podnikání vykazuje ztrátu. Závěrem dodal, že pro osvobození od soudních poplatků není určující pouze majetek určený k podnikání a že žalobce stejně soudní poplatek v plné výši zaplatil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měl dopustit zejména Vrchní soud v Praze, jenž při posuzování řádného splnění povinnosti stěžovatele uvést všechny rozhodné skutečnosti, vyšel z neúplného zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu chybný závěr, že provozuje podnikatelskou činnost a je vlastníkem nemovitého majetku značné hodnoty. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu jednoznačně vyplývá, že těžiště jeho nevyhovujícího rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovatel neuvedl veškeré potřebné údaje, potřebné pro rozhodnutí o jeho žádosti. Skutečnost, že pro rozhodování o prominutí soudního poplatku jsou potřebná další zjištění, nebyla stěžovateli soudy nikterak avizována a chybným posouzením tvrzení ze žádosti se skutková zjištění odvolacího soudu dostala do evidentního rozporu se stěžovatelem tvrzeným a prokazovaným skutkovým stavem a vedla k právnímu závěru, jež byl bez dalšího odůvodnění neudržitelný. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v absenci komunikace soudu se stěžovatelem. Dále v ústavní stížnosti rozebírá, jakým způsobem financuje své spory i osobní a podnikatelský život a zdůrazňuje, že se jedná o půjčky od osob, které jsou přesvědčeny, že se svých oprávněných práv domůže. Konstatuje, že obecné soudy k otázce osvobození od soudních poplatků přistoupily zcela formálně. Pokud nebyly schopny z předepsaného formuláře zjistit skutkový stav věci, měly tvrzení stěžovatele o tíživé finanční situaci za nedostatečně prokázané důkazními prostředky. Nemohly tedy rozhodovat na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a měly vyzvat k doplnění tvrzení či předložení důkazů. Učiněný závěr a vydaná usnesení nejsou z právního hlediska rozhodnutími, která by negovala právo stěžovatele na pokračování soudního řízení před obecnými soudy, ve skutečnosti však mají důsledky jako by šlo o rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně poukazuje stěžovatel, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Úvodem je na místě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). O žádný z takových případů se však v dané věci nejedná.
Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") neopatřuje zásadně dokazováním (v tomto směru úvahy stěžovatele vycházejí z mylného předpokladu), nýbrž šetřením na základě předložených listin, lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci §138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není. Závěry přijaté obecnými soudy mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem, co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici. Není tedy spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.
Řízení samotné navíc dále pokračuje, neboť jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, tak i z tvrzení stěžovatele obsaženého v ústavní stížnosti, stěžovatel uhradil soudní poplatek v plné výši. A třebaže jej financoval půjčkami, jak tvrdí, nelze v této souvislosti dospět k závěru, že by v řízení, jehož součástí bylo i rozhodování o osvobození od soudních poplatků, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu