ECLI:CZ:US:2009:2.US.503.09.1
sp. zn. II. ÚS 503/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky WIND POINT, s. r. o., se sídlem Údolní 527/27, 602 00 Brno střed, IČ: 269 70 228, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2008, č. j. 5 Cmo 475/2008-101, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 26. 6. 2008, č. j. F 26717/2008, C 49046/5-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala změny zápisu vedlejšího účastníka Vaše česká kuchyně CZ, s. r. o., se sídlem 615 00 Brno, Rokytova 1. Aktivní legitimaci k podání návrhu odvozovala stěžovatelka ze skutečnosti, že je vlastníkem budovy, ve které má vedlejší účastník zapsáno sídlo, avšak fakticky na této adrese nesídlí a nemá ani žádný právní titul k jejímu užívání. Podle ustanovení §19c občanského zákoníku musí být sídlo právnické osoby určeno adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí. Stěžovatelka z toho dovozuje povinnost vedlejšího účastníka podat podle ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, návrh na změnu zápisu sídla do obchodního rejstříku. Podle ustanovení §31 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že nesplní-li osoba podle odstavce 1 povinnost podat návrh na zápis do patnácti dnů ode dne, kdy jí tato povinnost vznikla, může návrh na zápis podat osoba, která na něm doloží právní zájem. Stěžovatelka dovozuje právní zájem na podání návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku tím, že sídlo vedlejšího účastníka je vedeno na adrese nemovitosti v jejím vlastnictví bez jakéhokoliv právního titulu, čímž dochází k zásahu do jejího vlastnického práva. Kromě toho je její vlastnické právo ohrožováno i možností vedení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi, když hrozí, že by do majetku podléhajícího exekuci mohl být zahrnut i její majetek, konkrétně movité věci, které se v nemovitosti nacházejí.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením návrh na zápis do obchodního rejstříku podaný stěžovatelkou odmítl s odůvodněním, že byl podán osobou, která není oprávněna takový návrh podat. Vrchní soud v Olomouci usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že pro změnu sídla společnosti s ručením omezeným je rozhodnou skutečností rozhodnutí valné hromady případně jediného společníka o změně společenské smlouvy v části týkající se sídla. Pokud stěžovatelka ani netvrdila, že by došlo v naznačeném smyslu ke změně společenské smlouvy vedlejšího účastníka, nemohla být oprávněnou osobou k podání návrhu. Odvolal se přitom na názor vyjádření v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3088/2007.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelky na výklad dotčených ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku, je polemikou s jejich výkladem obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu z důvodů výše uvedených nepřísluší. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku bez toho, aniž se uvede tato citace do konkrétní souvislosti s projednávaným případem a s meritem rozhodnutí, neboť zde musí být dána souvislost mezi porušením základního práva a pravomocným rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených hmotněprávních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institut, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená.
Ústavní soud tudíž posoudil návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu