ECLI:CZ:US:2009:2.US.555.09.1
sp. zn. II. ÚS 555/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupené JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou Advokátní kanceláře Jirousek, Skalník, Bernatík & partneři, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 918/2008 ze dne 11. listopadu 2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 182/2008 ze dne 4. dubna 2008, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 178/2007 ze dne 11. ledna 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. března 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byla rozsudkem soudu prvého stupně byla uznána vinnou ze spáchání dvojnásobného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 trestního zákona, kterého se měla dopustit jednak tím, že v celkem dvanácti termínech nepředala svoji nezletilou dceru jejímu otci ke styku, ačkoliv jí to bylo nařízeno předběžným opatřením a byl proti ní veden v této věci výkon rozhodnutí, a dále tím, že po určitou dobu úmyslně nepředala svoji nezletilou dceru do výchovy jejího otce, jak to bylo nařízeno rozsudkem, a byl v této věci veden výkon rozhodnutí, a za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku, usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání, a usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon ve vazbě na čl. 10 bod (správně odst.) 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že nezletilá dcera byla původně svěřena rozsudkem ze dne 17. září 2004 do její výchovy. Do péče otce byla svěřena až rozsudkem ze dne 24. července 2006 (resp. rozsudkem ze dne 5. prosince 2006), přičemž změna výchovného prostředí byla učiněna na základě předběžného opatření, které porušovala z důvodu závadného chování otce k dítěti. Připadá jí nepřirozené, aby otec budil dítě o půl hodiny dříve než musí vstávat do školy za tím účelem, aby mu četl pohádky, zvlášť když dítě umí číst, stejně jako i hlazení dítěte po bříšku. Jako matka instinktivně cítí, že chování otce k dceři nebylo přirozené a nemohla si dovolit čekat, co tulení se otce s dítětem udělá a kam až dojde. Je přesvědčena, že když zjistila, že se otec chová k dítěti nevhodně, bylo její povinností učinit vše proto, aby zabránila ohrožení zdraví a rozvoje dítěte, tak jak to jako matka cítí a jak to vyplývá z čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Odstranit tyto její pochybnosti může jedině znalecký posudek z oblasti pedopsychologie-sexuologie. Soudy se však tímto nezabývaly a nezkoumaly ani zdravotní dokumentaci dcery v období let 2004 - 2006, podle níž zdravotní stav a psychická stabilita dítěte nebyla dobrá, ale v období, kdy se dítě přestalo s otcem stýkat, se zdravotní stav dcery stabilizoval.
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém rozporu se zásadou humanismu, když trestní represe by měla býti represí rozumnou, a navíc jsou v přímém rozporu se základním právem na spravedlivý proces. Považuje se za matku, která se řádně a pečlivě stará o své nezletilé dítě, žije řádným životem a pracuje v kolektivu, ve kterém je oblíbená. Není zločinec, ale rozhodla se vymanit z manželství, které jí nevyhovovalo, a které bylo rozvedeno. Vztahy mezi ní a otcem její dcery nejsou přes časový odstup od rozvodu doposud narovnány. Nevraživost se nepodařilo odstranit nejen jim samotným, ale ani soudu opatrovnickému, a už vůbec se to nemůže podařit orgánům činným v trestním řízení. Tvrdí, že tomu co je jí kladeno za vinu schází materiální stránka trestného činu, neboť navrácení dcery do domácnosti otce nese pro nezletilou nebezpečí duševní újmy, a jí se podařilo zdravotní a psychický stav dcery naopak stabilizovat, takže má výborný prospěch, připravuje se na studium na gymnáziu a rozšiřuje si obzor mimoškolními aktivitami. Zájem rodiče nad zájmem dítěte by neměl být preferován, a v této souvislosti měla být hodnocena rovněž povaha a rozsah následků trestného činu.
4. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem přezkoumávat, jak obecné soudy naložily s ústavněprávně vymezenou pravomocí rozhodovat v souvislosti s poskytováním ochrany právům. Do této pravomoci obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn vstoupit pouze v případě, že jejich rozhodnutí nebo jim předcházející postup představuje porušení základních práv a svobod.
5. Uložení pokut stěžovatelce za nerealizovaný styk otce s dítětem, jakož i rozhodnutí o odnětí dítěte z výchovy matky a svěření do výchovy otce, byly předmětem samostatné ústavní stížnosti stěžovatelky. Ta byla usnesením sp. zn. I. ÚS 691/07 ze dne 11. prosince 2007 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nynější argumentace stěžovatelky týkající se důvodů, pro něž odmítala a nadále odmítá předávat nezletilou Sabinu otci je co do podstaty a rozsahu stejná jako argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila v prve uvedené ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, proč by měl svůj tehdejší názor na věc revidovat, a proto na své závěry obsažené v uvedeném usnesení pro stručnost odkazuje.
6. Na posuzovaná rozhodnutí z oblasti trestní justice Ústavní soud nahlíží jako na ultima ratio ve vztahu k plnění pozitivních povinností státu, vyplývajících zejména z Úmluvy o právech dítěte. Konkrétně jde o povinnost zajistit právo dítěte odděleného od jednoho z rodičů udržovat s tímto rodičem pravidelné osobní kontakty, je-li to v zájmu dítěte, tak, jak to vyplývá z čl. 9 odst. 3 uvedené úmluvy, resp. především o povinnost zajistit společnou odpovědnost obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte podle čl. 18 téže úmluvy. Stejně jako dítě potřebuje pro svou správnou výchovu zásahy rodičů, musí stát zasahovat proti rodičům, kteří nevědí, jaká má správná výchova dítěte pravidla a jak má tedy tato výchova vypadat. Nic na tom nemění ani skutečnost, že bez skutečné dobré vůle obou rodičů překonat vzájemnou animozitu a spolupracovat na co nejlepší výchově dítěte, má jakýkoliv zásah státu jen omezený účinek. Přiměřeně totéž totiž platí v situaci, kdy dítě nemá vůbec žádný zájem podrobit se výchovnému působení rodičů.
7. Ačkoliv tedy Ústavní soud respektuje, že stěžovatelka jako matka instinktivně cítí, co je pro její dítě nejlepší, nelze z toho vyvodit její právo vyloučit otce z podílu na výchově a zbavit dítě možnost rozvíjet s otcem citové vazby. V situaci, kdy má dítě oba rodiče, žádný z nich není vyloučen z výkonu rodičovské zodpovědnosti a oba mají o výchovu dětí zájem je totiž z mnoha různých důvodů v rozporu se zájmem dítěte, aby bylo vychováváno výlučně jen jedním z nich. Odlišný názor matky na to, jak by měl otec ke dceři projevovat citovou vazbu a jak by měl dceru vychovávat, stejně jako vzájemná animozita rodičů, rozhodně nejsou ústavněprávně relevantním důvodem nerespektování soudních rozhodnutí ve věci péče o nezletilé. Právě pro posledně uvedené přitom byla stěžovatelka potrestána a obecné soudy se v rámci řízení patřičně vypořádaly i s obhajobou, jež byla v ústavní stížnosti v hlavních bodech zrekapitulována. Obecné soudy všech stupňů se přitom shodly na tom, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že styk s otcem není v zájmu dítěte.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu