ECLI:CZ:US:2009:2.US.611.09.1
sp. zn. II. ÚS 611/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing.V.V. CSc., 2) Ing. J.V., 3) L.P. 4) Ing. P.B., 5) E.H. a 6) RNDr. J.F. CSc., všech zastoupených Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou, se sídlem Blanická 4, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 33 Odo 1280/2006-310, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 21 Co 467/2005-283, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 20 C 137/99-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice v Motole, příspěvkové organizace, IČ: 00 06 42 03, se sídlem V Úvalu 84, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Ivou Vaňovou, advokátkou, se sídlem U Havlíčkových sadů 1/422, 120 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Dovozují, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vyplývající z čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1, a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelům byl v rámci restituce podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, vrácen do podílového spoluvlastnictví dům č. p. 160 se stavebními pozemky p. č. 225/1 a 224, vše k. ú. Vinohrady, na adrese Praha 2 - Vinohrady, Londýnská 39 (dále jen "předmětné nemovitosti"), ve kterém v době vrácení byla gynekologicko - porodnická klinika vedlejší účastnice. Stěžovatelé s vedlejší účastnicí uzavřeli na předmětné nemovitosti celkem dvě nájemní smlouvy na dobu určitou. Nejprve na dobu od 15. března 1991 do 31. prosince 1992, a poté na dobu od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993. Další nájemní smlouva nebyla uzavřena přesto, že vedlejší účastnice předmětné nemovitosti dále užívala. V létě roku 1995 sice zrušila nemocniční provoz a přesunula jej do areálu v Motole, ale nemovitosti nevyklidila a užívala je až do 26. srpna 1998.
3. Stěžovatelé se nejprve žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20. prosince 1996 domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí bez právního důvodu. Tato žaloba byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 221/96. Další žalobou podanou dne 21. května 1999 u téhož soudu a vedenou pod sp. zn. 20 C 137/99 se stěžovatelé proti vedlejší účastníci domáhali zaplacení částky 80.243.333 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za nevyklizení předmětných nemovitostí, a to podle čl. III nájemní smlouvy ze dne 31. prosince 1992. V řízení ve sporu o bezdůvodné obohacení vedeném pod sp. zn. 20 C 221/96 při jednání dne 19. května 2000 soud jednak připustil změnu žalobního návrhu tak, že se stěžovatelé z titulu bezdůvodného obohacení domáhali zaplacení částky 15.917.194 Kč s 21% úrokem z prodlení, a jednak soud spojil ke společnému projednání věci vedené pod sp. zn. 20 C 221/96 a sp. zn. 20 C 137/99, s tím, že spojená věc byla nadále vedena pod sp. zn. 20 C 137/99. Ve věci pak bylo vedeno dokazování ke zjištění výše bezdůvodného obohacení, přičemž ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky, a sice posudek znalce Ing. V.Z., CSc., a posudek ústavu A-CONSULT PLUS, spol. s r. o.
4. Obvodní soud pro Prahu 5 při jednání, které se konalo dne 29. září 2004 vyloučil spor o zaplacení smluvní pokuty 80.243.333 Kč s přísl. k samostatnému projednání. V navazujícím jednání pak připustil další změnu žalobního návrhu, která se týkala jednak výše žalované částky, neboť vedlejší účastník v mezidobí zaplatil stěžovatelům částku 3.199.683 Kč, a jednak stanovení výše příslušenství. Poté soud prvního stupně vynesl rozsudek napadený touto ústavní stížností. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností. Dovolání, které stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost, především proto, že podstatná část výhrad stěžovatelů se týkala námitek skutkových, které s ohledem na přípustnost dovolání vyplývající toliko z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo možno uplatnit. Stěžovatelé však uplatnili i námitku právní, neboť argumentovali tím, že soudy měly při výpočtu bezdůvodného obohacení vycházet z §671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Tuto otázku však dovolací soud nepovažoval za otázku zásadního právního významu a to z toho důvodu, že v judikatuře obecných soudů je tato otázka vyřešena tak, že výše majetkového prospěchu se určuje podle zásad vyjádřených v §451 odst. 2 a §458 odst. 1, věty druhé, obč. zák., a oba soudy nižších instancí se od těchto zásad neodchýlily. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k věcnému přezkumu podané ústavní stížnosti.
5. Stěžovatelé ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti především polemizují se způsobem, jakým bylo obecnými soudy ohodnoceno bezdůvodné obohacení. Podrobně rozebírají důvody, proč podle jejich názoru byl správný posudek znalce Ing. V.Z. a naopak, proč byl chybný posudek vypracovaný znaleckým ústavem A-CONSULT PLUS, spol. s r. o. V okolnosti, že soudy vyšly ve svém rozhodování z posudku znaleckého ústavu, který byl pro ně méně příznivý, spatřují zásah do svého vlastnického práva, které je chráněno čl. 11 Listiny. Podle jejich názoru jim obecné soudy svým postupem odňaly možnost reálně a efektivně jednat a jako příklad uvádějí postup soudu prvního stupně při zadávání posudku znaleckému ústavu, kdy změnil zadání z revizního posudku "na určení výše nájemného", aniž je o tom jako účastníky řízení vyrozuměl, a postup odvolacího soudu, který nepřipustil doplnění dokazování, ačkoliv se jednalo o důkaz, který splňoval podmínky vyplývající z §205a o. s. ř. Mají zato, že byl porušen princip rovnosti, protože byl upřednostněn znalecký posudek výhodnější pro vedlejší účastnici jako státní subjekt, a nebylo přitom přihlédnuto k jejich námitkám proti tomuto, podle jejich názoru nesprávnému posudku. Zejména v těchto skutečnostech spatřují porušení práva na řádný proces podle čl. 36 Listiny a práva vyjádřit se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 137/99. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice.
7. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se v něm podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi námitkami stěžovatelů, zejména ve vztahu k posouzení bezdůvodného obohacení. Oba soudy navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatelů odmítl jednak proto, že výhradami proti znaleckému posudku a skutkovým zjištěním uplatnili nepřípustný důvod a jednak proto, že u vytýkaných vad řízení (namítané nesprávné hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. a rozpor s §205a o. s. ř.) neshledal zobecňující přesah do širší rozhodovací praxe soudů. Dále uvedl, že neshledal ani přípustnost dovolání pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem. Pokud jde o argumentaci, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že obecné soudy rozhodly v souladu s právním řádem, a jsou proto podle jejího názoru ústavně souladná.
10. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
11. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy, kterou již před tím uplatnily jak v odvolání, tak i v dovolání. Odvolací soud se s touto polemikou vypořádal a to způsobem, kterému z ústavněprávního hlediska nelze ničeho vytknout. Samotný nesouhlas stěžovatelů s těmito závěry nemá a ani nemůže mít ústavněprávní rozměr, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení úspěch ve věci. Toto základní právo zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení. Za porušení rovnosti ovšem nelze považovat okolnost, že soud v rámci procesu rozhodování dá přednost jednomu důkazu před druhým, pokud takový postup náležitě zdůvodní. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že nebyla dodržena rovnost účastníků v jejich neprospěch proto, že byl upřednostněn znalecký posudek výhodnější pro vedlejšího účastníka, neboť důvody, které vedly soud prvního stupně k tomuto závěru byly náležitě objasněny a vycházely přitom z obecně uznávaného způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelným a transparentním způsobem vyložil vlastní judikaturu k této otázce a dovodil, proč postup soudů nižšího stupně nevybočil z tohoto obecně uznávaného výkladu dotčených hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku.
13. Zjevně neopodstatněné jsou i výhrady procesního charakteru. Pokud jde o postup soudu prvního stupně při zadávání dalšího znaleckého posudku, je sice třeba dát za pravdu stěžovatelům, že soud nepostupoval zcela standardně, když úpravy zadání posudku, jak vyplývá z obsahu spisu, dělal na základě přímého jednání se znaleckým ústavem, aniž o tom byly strany informovány, ač před tím již rozeslal usnesení o ustanovení znaleckého ústavu znalcem se zadáním. Průběh tohoto jednání je však zachycen ve spise a strany měly možnost se s ním seznámit. K vlastnímu posudku pak mohly mít připomínky, včetně zadání a toho také obě strany využily a soud i znalci se s těmito námitkami vypořádali. Přitom nelze přehlížet, že zadání pro znalce je věcí soudu a strany mají právo navrhovat další otázky do zadání a to i po vyhotovení posudku. Obě strany sporu se k posudku znaleckého ústavu podrobně vyjádřily a ústav položené otázky zodpověděl. Ústavní soud proto v tomto směru neshledal porušení ústavních práv na řádný proces a na zachování principu rovnosti stran ve sporu.
14. Ani další námitka týkající se postupu odvolacího soudu ve věci návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování v odvolacím řízení není opodstatněná. Odvolací soud správně nově navrhované důkazy neprovedl s odkazem na §205a o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení v daném případě naplněny nebyly. Věrohodnost znaleckého posudku nelze zpochybnit navržením jiných důkazů, pomoci kterých má být zjištěn jiný skutkový stav, než ten, který byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Takto podanými důkazními návrhy se totiž nezpochybňuje věrohodnost důkazu provedeného soudem prvního stupně - v tomto případě znaleckého posudku, ale soudu se tím nabízí další důkaz, pomocí kterého lze zjistit jiný skutkový stav, což právě §205a o. s. ř. nepřipouští, neboť za přípustné lze v kontextu námitky stěžovatelů považovat jen takový důkaz, který by zpochybňoval věrohodnost předmětného znaleckého posudku např. tím, že by vyvracel konkrétní skutkové okolnosti, z nichž posudek vycházel. O takový důkaz však v případě stěžovateli uplatňovaném návrhu na doplnění dokazování, nešlo.
15. Jinou otázkou je, zda nedošlo k zásahu do ústavně chráněného práva stěžovatelů na vyřízení věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé se porušení tohoto článku Listiny dovolávají a průtahy řízení zmiňují v citaci uvedeného článku. Soudem bylo ve skutečnosti rozhodnuto o žalobě, která byla podána k soudu již 20. prosince 1996, a jen v důsledku spojení této věci s další, později podanou žalobou dostala spisovou značku, ze které by se na první pohled dalo dovozovat, že napadla až v roce 1999. Ústavní soud však meritorně tuto otázku nemůže v této souzené věci posoudit, neboť se jedná o skončenou věc, takže k jinému zásahu do práv stěžovatelů spočívajícím v průtazích již nedochází a jen v tomto kontextu by se touto otázkou mohl Ústavní soud zabývat.
16. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelů Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu