ECLI:CZ:US:2009:2.US.624.09.1
sp. zn. II. ÚS 624/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) A.D., 2) J.J., 3) L.K., 4) L.K., 5) L.K., 6) E.K., 7) M.P.. všech zastoupených Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2008, č. j. 22 Cdo 3590/2008-122, Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j. 24 Co 164/2006-85, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2005, č. j. 19 C 24/2005-37, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a P.H. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Dovozují, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé byli spolu s vedlejším účastníkem podílovými spoluvlastníky většího počtu pozemků, které jsou přesně specifikovány v napadených rozhodnutích obecných soudů. Vedlejší účastník žalobou, podanou u Okresního soudu v Kladně, navrhl zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, které byly předmětem podílového spoluvlastnictví, jejich reálným rozdělením a navrhl konkrétní způsob jejich vypořádání. Stěžovatelé se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví vyslovili souhlas, avšak nesouhlasili s navrženým způsobem reálného rozdělení a namítali, že pozemky mají nestejnou hodnotu. Protože mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě o rozdělení podílového spoluvlastnictví, bylo zrušeno autoritativním rozhodnutím soudu a to reálným rozdělením mezi vedlejším účastníkem na straně jedné, a stěžovateli na straně druhé, kteří nadále zůstali podílovými spoluvlastníky zbývajících pozemků s tím, že došlo u každého z nich k navýšení velikosti jejich podílů na nich. Způsob reálného rozdělení v podstatě odpovídal návrhu vedlejšího účastníka.
Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali odvolání a při jednání odvolacího soudu uvedli, že po rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k rozhodnutí obce Libochovičky ohledně vypracování územního plánu. V té souvislosti uvedli, že by některé pozemky, které byly předmětem sporu, mohly být do územního plánu zařazeny jako stavební a tím by došlo ke změně jejich hodnoty. Odvolací soud na tuto námitku reagoval tak, že jednání odročil a dokazování doplnil vyžádáním si zprávy ohledně tohoto tvrzení stěžovatelů u příslušných orgánů státní správy. Krajský úřad Středočeského kraje odpověděl, že obec Libochovičky územně plánovací dokumentaci schválenou nemá, ale projednává se její zadání. Obec Libochovice soudu sdělila, že Územní plán má rozpracovaný - neschválený a soudem vyjmenovaných pozemků, které byly předmětem sporu, se nedotýká. U dalšího jednání odvolacího soudu právní zástupce vedlejšího účastníka zpochybnil obsah výše uvedených zpráv tvrzením, že má jiné informace a v závěru navrhl, aby soud řízení přerušil s tím, že probíhá jiné řízení, které může mít vliv na výsledek řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na to Krajský soud v Praze rozhodl tak, že ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, ve kterém uvedli, že soud měl, s ohledem na probíhající proceduru schvalování územního plánu dotčeného území, kde se nachází pozemky, které jsou předmětem sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, řízení přerušit, neboť rozhodnutí záviselo na otázce, kterou nemohl soud sám posoudit. Dovolací soud dovolání odmítl s odůvodněním, že námitka stěžovatelů směřuje výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu a k takové otázce nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné, přihlédnuto.
Proti tomuto usnesení dovolacího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, které bylo v části, která směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem vyhověno, a to nálezem ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2533/07, a to z toho důvodu, že Nejvyšší soud nerespektoval nálezovou judikatur Ústavního soudu a ani vlastní, která navazovala na judikaturu Ústavního soudu a podle níž pojem "právní posouzení" podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Přitom toto odchýlení se od vlastní judikatury a judikatury Ústavního soudu nijak nezdůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedeného nálezu Ústavního soudu ve věci opět jednal a rozhodl tak, že dovolání opět odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že otázka formulovaná stěžovateli v dovolání není otázkou zásadního právního významu, neboť její zodpovězení vyplývá z jasného znění zákona. Nad rámec toho pak dále uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu se standardní judikaturou, podle níž se při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vychází z ceny v době rozhodnutí soudu. Dále poukázal na skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, z nichž vyplynulo, že územní plán obce Libochovičky není schválen a navíc jeho rozpracovaná forma se pozemků dotčených sporem o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví netýká.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nerespektoval nález Ústavního soudu, protože se jejich dovoláním opět odmítl meritorně zabývat poukazem na nepřípustnost dovolání podle §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na posouzení otázky, kterou nebyl oprávněn řešit, a proto měl řízení přerušit. Za stavu, kdy je projednávána změna územního plánu nelze obvyklou cenu pozemků stanovit, neboť ta závisí na výsledku územního řízení. Mají zato, že tímto postupem dále došlo k zásahu do jejich základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny, neboť soud při reálném rozdělení pozemků vycházel z ocenění, které nezohledňovalo zahájené řízení o změně územního plánu. Za nejzávažnější pochybení obecných soudů považují absenci odůvodnění stran účelného využití předmětu spoluvlastnictví na straně vedlejšího účastníka.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, vedlejšímu účastníkovi, a dále si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 19 C 24/2005.
Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že respektoval zásadu, podle které je pro rozhodnutí rozhodující skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic nového neuvedl. Okresní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že rozhodl na základě provedených důkazů. Vedlejší účastník se nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že uvedená podání neobsahovala žádné nové skutečnosti, Ústavní soud je účastníkům řízení k podání repliky nerozesílal.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu vydaný v této věci. Sama okolnost, že předchozí odmítací usnesení dovolacího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu není automaticky důvodem, aby dovolací soud rozhodoval rozsudkem. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí byl závěr Ústavního soudu, že Nejvyšší soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelů pro jeho údajnou nepřípustnost (ačkoliv stěžovatelé otázku zásadního právního významu - byť se upínající k výkladu procesního práva - zjevně předložili) odepřel Nejvyšší soud stěžovatelům spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. V novém řízení se však Nejvyšší soud s těmito výhradami vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč otázku předloženou stěžovateli nelze považovat za otázku zásadního právního významu, tedy se s takto položenou otázkou meritorně vypořádal a neodmítl ji jako nepřípustnou bez dalšího s odůvodněním, že námitka stěžovatelů směřuje výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu a k takové otázce nemůže být, při posuzování zda je dovolání přípustné, přihlédnuto, jako to učinil v předchozím zrušeném rozhodnutí. Nejvyšší soud tak svoje předchozí pochybení napravil způsobem, který je zcela v souladu s pravidly, kterými je vymezen postup dovolacího soudu a tím dodržel pravidla řádného procesu. Posouzení otázky zásadního právního významu je pak zcela v pravomoci dovolacího soudu, do které Ústavní soud nemůže zasáhnout z důvodů vyložených shora.
Rovněž zjevně neopodstatněné jsou výhrady stěžovatelů směřující proti výkladu ustanovení §142 občanského zákoníku obecnými soudy. Jak je uvedeno shora, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv zákonnosti. Porušení zákona v konkrétní věci sice může výjimečně vést až k porušení ústavou garantovaných práv, ale jen v těch případech, kde jde o zřejmé porušení kogentního ustanovení zákona nebo o extrémní formalismus. Jinak posuzování toho, zda postup soudu při výkladu podústavního práva je v souladu se zákonem přísluší obecným soudům. Tomu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky. Nejvyššímu soudu, a nikoli Ústavnímu soudu, pak náleží pravomoc sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů. Obecné soudy v souzené věci neporušily žádné kogentní ustanovení, ani nepostupovaly extrémně formalisticky. Proto polemika stěžovatelů s výkladem ustanovení §142 občanského zákoníku, jak byl proveden obecnými soudy, nemá žádný ústavněprávní rozměr.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práva stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu