ECLI:CZ:US:2009:2.US.628.09.1
sp. zn. II. ÚS 628/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RSDr. V. M., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2008 č. j. 36 Co 330/2007-220 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2007 č. j. 12 C 17/2005-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2009 a doplněnou dne 22. 5. 2009, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv "na spravedlivý proces a na vlastnictví", domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků a přiznání náhrady nákladů řízení. Meritem ústavní stížnosti označuje skutečnost, že akciová společnost GE Money auto zneužila svého vlastnictví k danému vozidlu, nestarala se o ně a jeho odcizení nahlásila až po dvou letech. Stěžovatel nabyl vozidlo v dobré víře, aniž by měl možnost ověřit, zda bylo kradené. Dle něj se soudy nedostatečně vypořádaly s návrhy na provedení dokazování a vyšly tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 12 C 17/2005, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost souhlasit s vydáním osobního automobilu označeného ve výroku, spolu se svazkem klíčů a příslušnými doklady, ze soudní úschovy u Okresního soudu v Liberci žalobci GE Money Auto, a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/la (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, podle nichž žalobce uzavřel dne 14. 9. 2000 ohledně předmětného vozidla leasingovou smlouvu s M. T., jednatelem společnosti Trustfin, a. s., coby leasingovým nájemcem. Nájemce uhradil na předmět leasingu pouze zálohu a jednu splátku a ještě v tomtéž roce vozidlo předal k prodeji firmě Schrottcar - M. K., u níž je zakoupil I. E., který je následně prodal P. B., a ten je prodal stěžovateli. Šlo o kupní smlouvy v režimu občanského zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel není vlastníkem předmětného vozidla, neboť na počátku řetězce jeho koupí a prodejů stál M. T., který se v důsledku nesplnění podmínek leasingové smlouvy nestal vlastníkem tohoto vozidla, a nemohl s ním tudíž disponovat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v uvedeném případě neshledal.
Stěžovatel svou ústavní stížností pouze zcela obecně polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by svůj opačný názor vybavil ústavněprávní argumentací. Jeho námitky jsou obsahově totožné s argumenty vznesenými a zohledněnými již v řízení před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel se nestal vlastníkem předmětného vozidla, neboť jeho vlastníkem nebyl ani subjekt, stojící na počátku řetězce koupí a prodejů uskutečněných v režimu občanského zákoníku, vychází z obecné zásady občanského práva, platné pro převod vlastnictví, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než měl sám. Takový závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný. Nemůže na něm nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že žalobce neplnil povinnosti řádného vlastníka, když odcizení vozidla nahlásil až po dvou letech, a že samotný stěžovatel byl v dobré víře, že vůz kupuje od vlastníka. V této souvislosti je nutno připomenout, že stěžovateli zůstává zachováno právo uplatnit své nároky vyplývající z neplatné kupní smlouvy, kterou uzavřel s P. B. (viz §457 o. z.).
K obecné námitce, že se soudy nevypořádaly se stěžovatelovými návrhy na doplnění dokazování a vyšly tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je třeba uvést, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Musí však zdůvodnit, proč takovému návrhu nevyhověly. V posuzovaném případě tak soud prvního stupně učinil, takže je možno odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku. Soudy měly pro své rozhodnutí dostatečný skutkový základ, jejich právní závěry jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu