ECLI:CZ:US:2009:2.US.638.09.1
sp. zn. II. ÚS 638/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelů A. R., P. R., M. R. a M. R., všech zastoupených JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou, se sídlem Pavlovova 8, 736 01 Havířov, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, č. j. 28 Cdo 3122/2006-270, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2009, č. j. 8 Co 452/2006-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, č. j. 28 Cdo 3122/2006-270, byl v řízení o zaplacení částky 611.499 Kč s příslušenstvím, jako finanční náhrady za neoprávněně zkonfiskovaný majetek, zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. února 2009, č. j. 8 Co 452/2006-281, vycházeje z výše citovaného zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu rovněž zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 27. dubna 2006, č. j. 109 C 133/2003-227, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále porušení práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve stížnosti nesouhlasí s právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně výkladu §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, v platném znění, a aplikace nařízení vlády č. 504/1992 Sb., které se týká vyplácení náhrad za zabavený majetek.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu“). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat „všechny procesní prostředky“ ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost „vyčerpat“ ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
V daném případě dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ten pak následně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelé napadli jak rozsudek dovolacího soudu, tak i následné usnesení odvolacího soudu, které sice jsou formálně pravomocné, avšak nejsou rozhodnutími meritorními; nebylo jimi rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod. Rozhodnutí dovolacího soudu, ani rozhodnutí odvolacího soudu nejsou tedy takovými rozhodnutími, proti nimž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. I když jsou soudy nižších instancí obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelé mají možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž stěžovatelům náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek – dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), budou stěžovatelé moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. března 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj