ECLI:CZ:US:2009:2.US.677.09.1
sp. zn. II. ÚS 677/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. Z. a Prof. RNDr. J. H., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008 č. j. 19 Co 74/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2005 č.j. 46 C 156/2001-110, jímž byla zamítnuta žalobu stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky pozemků označených v rozsudku.
Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, dle nějž se, s ohledem na přednost speciální úpravy před úpravou obecnou, mají domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a nikoliv podle obecných předpisů. Pokud by bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, má rozsudek povahu deklaratorní, naproti tomu při vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu konstitutivní. Při známé délce restitučních řízení nastává značný časový rozdíl mezi uplatněním nároku a tím, kdy se osoba oprávněná stane vlastníkem a může se tedy ujmout svých vlastnických práv. Stěžovatelé poukazují na to, že uplatnili restituční nárok (pouze z opatrnosti) již v roce 1992, do dnešního dne však vlastnická práva vykonávat nemohou a postupem podle restitučních zákonů vlastnické právo založeno nebylo.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že mezi obecnými ustanoveními občanského zákonku a §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. není poměr obecného a specielního ustanovení. Poukazují na to, že formulace "přechod na stát bez právního důvodu" uvedená v §6 odst. 1 písm. b) [pozn. správně písm. p)] v sobě obsahuje výrazný logický rozpor, neboť na jedné straně předpokládá změnu vlastnictví (přechod) z původního vlastníka na stát či na jinou právnickou osobu, na druhé straně konstatuje, že k této změně vlastnického práva neexistuje žádný právní důvod, přesto však zcela jednoznačně dopadá na ty nemovitosti, které jsou ve vlastnictví státu. Dle stěžovatelů jsou dány podmínky pro postup podle zák. č. 229/1991 Sb. pouze tehdy, pokud se stát či jiná právnická osoba staly právoplatnými vlastníky majetku, ke kterému je restituční nárok uplatněn. Pokud by i v případě ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě mělo být vyloučeno použití obecných ustanovení na ochranu vlastnického práva, znamenalo by to onen chybějící právní titul pro přechod vlastnictví na stát a v podstatě teprve přijetím zákona o půdě by byly nemovitosti původním vlastníkům vyvlastněny.
V celém řízení o žalobě podané v této věci však stěžovatelé tvrdí, že vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo a domnívají se, že vlastníky jsou oni. Proto nelze postupovat podle zák. č. 229/1991 Sb. a nic na tom nemění ani ta skutečnost, že stěžovatelé uplatnili z opatrnosti svůj nárok i u Pozemkového úřadu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Námitky stěžovatelů se týkají konkurence speciálních restitučních předpisů a obecné úpravy, zajišťující ochranu vlastnického práva. Stěžovatelé tvrdí, že soudy je při projednání určovací žaloby nesprávně odkázaly na postup dle speciálních restitučních předpisů, aniž by zohlednily, že stěžovatelé jsou stále vlastníky předmětných nemovitostí, neboť nedošlo k jejich řádnému vyvlastnění (rozhodnutí o vyvlastnění dle tvrzení stěžovatelů nenabylo dosud právní moci, neboť nebylo řádně doručeno jednomu ze spoluvlastníků). Z argumentace ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
K problematice obsažené v ústavní stížnosti (tj. ke vztahu obecných a restitučních předpisů) se Ústavní soud vyjádřil již ve své předchozí judikatuře. Plénum Ústavního soudu dne 1. 11.2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož mj. žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž zdůraznil, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.
Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomíná, že žaloba na určení práva (§126 obč. zák. ve spojení s §80 písm. c) o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní, Díl I., Nauka o organizaci a příslušnosti soudů, Všehrd, Praha 1922, str. 154). V projednávaném případě však není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany dosud ne plně nevyužité.
Závěry shora částečně citovaného závazného stanoviska pléna Ústavního soudu lze použít i na projednávaný případ. Byť se případ řešený v uvedeném stanovisku týká období před 25. únorem 1948, jsou jeho závěry obecnějšího charakteru a lze je uplatnit i na vztahy nastalé po tomto datu (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 108/06, sp. zn. II. ÚS 194/04, sp. zn. III. ÚS 422/06). Podstatné je, že pokud existovala (a v dané věci dosud existuje) možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle restitučních předpisů, není možné domáhat se ochrany vlastnictví podle předpisů obecných - žalobou na určení vlastnictví, neboť stěžovatelům v takovém případě nesvědčí tzv. naléhavý právní zájem.
Uvedené závěry není možné zpochybňovat ani poukazem na délku restitučního řízení, v jehož rámci se stěžovatelé rovněž domáhají svého vlastnického práva. Délka restitučního řízení, jak na ni poukazují stěžovatelé, v dané věci je skutečně na pováženou, nicméně případné námitky je nutné, a to v souladu s možnostmi danými platnou právní úpravou, uplatnit právě v konkrétním řízení, v němž k tvrzeným průtahům dochází.
Ústavní soud proto uzavírá, že v dané věci neshledal stěžovateli tvrzené porušení základních práv a svobod. Odvolací soud se námitkami stěžovatelů odpovídajícím způsobem zabýval, na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné právní předpisy, přičemž jím vyslovené závěry zcela korespondují se shora uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu a na něj navazující judikaturou jak Ústavního soudu, tak judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé nadále mají možnost uplatnit svou argumentaci v zahájeném a dosud neskončeném restitučním řízení. (Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jak vyplývá z obsahu připojeného spisu, stěžovatelé byli v obdobných věcech, kde se rovněž domáhali vydání nemovitostí postupem dle zák. č. 229/01991 Sb., úspěšní.)
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu