ECLI:CZ:US:2009:2.US.69.09.1
sp. zn. II. ÚS 69/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a soudkyně Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti L. N., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9 č. p. 81, 533 54 Rybitví, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 12 Nc 11112/2006-14 ze dne 3. 8. 2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 478/2006-29 ze dne 25. 10. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 20 Cdo 1710/2007-71 ze dne 16. 10. 2008, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníky řízení a J. S., jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem zaslaným dne 12. ledna 2009 elektronickou poštou prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací bez zaručeného elektronického podpisu, za současného zaslání téhož návrhu faxem, doplněného ve lhůtě 3 dnů písemným podáním shodného znění, byla v posledním dni lhůty stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení, kterým byla nařízena exekuce (Okresního soudu v Pardubicích č. j. 12 Nc 11112/2006-14 ze dne 3. 8. 2006), usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání proti němu odmítnuto (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 478/2006-29 ze dne 25. 10. 2006), a usnesení dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 20 Cdo 1710/2007-71 ze dne 16. 10. 2008), kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí exekučních soudů (obou stupňů). Tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo jeho právo na rodinný život, neboť provedením exekuce vyklizením nemovitosti ztratí možnost klidného dožití za současné přítomnosti své manželky, a právo nebýt diskriminován z důvodu svého věku a finančních možností. Je toho názoru, že vyklizení mělo být vázáno na zajištění náhradního bytu, neboť zde došlo k rozhodnutí, které je v rozporu s §3 občanského zákoníku, a proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí zrušil. V návrhu dále vznáší argumenty, které se vztahují k řízení nalézacím, jež exekučnímu řízení předcházela.
II.
3. Ústavnímu soudu jsou z jeho činnosti známé skutkové okolnosti a právní závěry, které byly učiněny nalézacími soudy v řízeních, jež předcházela nyní napadeným rozhodnutím; o ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacích soudů bylo před Ústavním soudem vedeno řízení pod sp. zn. III. ÚS 1604/07; ústavní stížnost byla z důvodu své zjevné neopodstatněnosti odmítnuta. Rekapituluje se, že ústavní stížností byla tehdy napadena rozhodnutí vydaná v řízení o vyklizení nemovitosti, v němž byl stěžovatel neúspěšný, přičemž tomuto řízení předcházelo samostatné řízení o určení vlastnictví a neplatnosti kupní smlouvy k nemovitosti, zahájené k žalobě stěžovatele a skončené rozsudkem, jímž byla jeho žaloba zamítnuta.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že stěžovatel byl na základě vykonatelného rozsudku povinen vyklidit nemovitost do 28. 4. 2006. Protože k tomu nedošlo, navrhl vedlejší účastník exekuci jejím vyklizením. V rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích, který exekuci nařídil, soud stěžovatele poučil, že v odvolání nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, jinak soud odvolání odmítne. Toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním, v němž uvedl, že proti exekučnímu titulu podal dovolání, tudíž by provedením exekuce mohlo dojít i ke stavu, který by bylo nákladné navrátit do původního stavu. Krajský soud v Hradci Králové odvolání odmítl, protože stěžovatel v odvolání neuvedl žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a samotné podání mimořádného opravného prostředku nemá vliv na jeho vykonatelnost. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v něm popsal okolnosti, za nichž společně s manželkou uzavřel s oprávněným (vedlejším účastníkem) a jeho bývalou manželkou kupní smlouvu ohledně vyklizované nemovitosti, namítal její neplatnost, byť o ní již bylo rozhodnuto, tvrdil, že od smlouvy bylo odstoupeno, upozorňoval, že v nalézacím řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem svědka, atd. Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání není přípustné, ho napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění podrobně vysvětlil irelevantnost stěžovatelových dovolacích námitek (str. 3 a 4), zejména připomenul, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet.
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaným porušením jeho základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod) a práva "nebýt diskriminován" (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod), přičemž konstatuje, že žádné porušení nezjistil.
7. Zdůrazňuje se, že ochranou "rodinného života" se ve smyslu citovaného článku rozumí především ochrana vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi, blízkými příbuznými, zejména konsangvinitivně spřízněnými, a jejich respektování zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů. Návrh stěžovatele zcela postrádá relevantní tvrzení, v čem spatřuje onen "neoprávněný zásah", jestliže nalézací řízení bylo samo o sobě podrobeno přezkumu všech soudních instancí a následně vystaveno i ústavněprávnímu testu, a v rámci řízení exekučního se z takto nastoleného stavu vychází. Ústavní soud nemůže vejít na argumentaci stěžovatele, jež postrádá základní předpoklad respektující pravidlo příčiny, následku a vzájemné příčinné souvislosti mezi nařízenou exekucí a stěžovatelovou domněnkou, že v důsledku vyklizení nemovitosti dojde k narušení rodinného života v takové intenzitě, která již dosahuje ústavněprávní roviny.
8. Ústavněprávní argumentace stěžovatele v případě tvrzeného zásahu do práva "nebýt diskriminován" nelze - prima facie - považovat za vážně míněnou. Jestliže stěžovatel k tomuto zásahu netvrdí nic jiného, než že "navíc se cítíme diskriminováni jako staří lidé důchodci, kteří již nemají možnost si zajistit z důvodu věku a z finančních důvodů klidné dožití pozemského života", pak tento výrok chápe Ústavní soud toliko jako projev postesknutí nad hypotetickým, pesimisticky pojatým, výhledem na časy budoucích životních okolností.
9. Ústavní soud konečně shledává, že postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nařízené exekuci. Za tím účelem zvolil stěžovatel i dostupné právní prostředky, byť tvrzení v nich uvedená byla posléze posouzena jako nedůvodná. Tento fakt sám o sobě však nemůže znamenat zásah do základních práv a svobod.
IV.
10. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných návrhem stěžovatelovým, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
11. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. června 2009
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu