ECLI:CZ:US:2009:2.US.750.09.1
sp. zn. II. ÚS 750/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1419/2008 ze dne 17. prosince 2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 541/2008-1311 ze dne 22. srpna 2008, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 2 T 228/2005-1250 ze dne 27. února 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 3. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, v nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dal pokyny a prostředky V. H. a ten ve čtyřech případech odebral za pomoci I. K. od různých obchodních společností stavební stroje do nájmu, resp. na leasing, s úmyslem si je ponechat, resp. nezaplatit, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že nebyla vzata v potaz jeho obhajoba, a o vině bylo v podstatě rozhodováno pouze na základě důkazních prostředků, které byly vůči němu neúčinné. Jednalo se konkrétně o výpovědi spoluobžalovaného V. H., které byly učiněny ještě předtím, než bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a stěžovatel se tak nemohl relevantně bránit, resp. nemohl se k obviněním ze strany pana H. vyjádřit, a tato vada nebyla po celou dobu trestního stíhání zhojena. To je dáno tím, že na tuto výpověď mohl stěžovatel reagovat až při hlavním líčení, kdy V. H. verzi stěžovatele potvrdil. Protože V. H. při hlavním líčení odmítl vypovídat, má stěžovatel za to, že výpovědi učiněné v rámci přípravného řízení měl soud toliko přečíst a dotázat se ostatních spoluobžalovaných, zda se chtějí k těmto čteným výpovědím vyjádřit. V žádném případě již soudu nepříslušelo, aby kladl V. H. dotaz, zda chce na těchto čtených výpovědích něco měnit či doplnit a v podstatě se ptát na skutečnosti, které jsou předmětem obžaloby. Stěžovatel se ke čteným výpovědím nevyjadřoval, protože všechny byly učiněny před sdělením obvinění stěžovateli a jsou proto právně neúčinné. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že toto procesní pochybení bylo zhojeno odpovědí V. H. na dotaz soudu, protože při nich V. H. odkazoval na skutečnosti, které vůči stěžovateli neexistují. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání napadalo právní posouzení skutku, protože nelze přisvědčit závěrům soudů prvého a druhého stupně, že se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu.
3. Stěžovatel rovněž uvádí, že jeho dřívější ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 2812/08 ze dne 10. prosince 2008 pro předčasnost. Proto podle právního názoru, který je v něm obsažen, stěžovatel vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Následně po jeho doručení podal ústavní stížnost znovu, ta ovšem byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. US 333/09 ze dne 18. března 2009 pro opožděnost.
4. Zejména s ohledem na posledně uvedené se Ústavní soud zaměřil na včasnost ústavní stížnosti. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 228/2005 přitom zjistil, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 11. února 2009 a jeho obhájci dne 5. února 2009. S ohledem na to Ústavní soud konstatuje, že byla ústavní stížnost podána včas.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, avšak základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci jako celku. Z toho plyne, že i obecné soudy mají povinnost při své činnosti chránit základní práva a svobody. Dále z toho plyne také princip subisiarity, podle kterého je v pravomoci i jakéhokoliv obecného soudu napravovat v jím vedeném řízení i případná porušení základních práv a svobod. To přitom platí nejen pro obecné soudy rozhodující o opravných prostředcích, ale s ohledem na specifika trestního řízení i pro soud rozhodující v prvním stupni, jehož řízení navazuje na přípravné řízení prováděné orgány veřejné žaloby.
6. Právo vyslýchat, resp. dát vyslýchat svědky proti sobě, je nutno vykládat v návaznosti na konkrétní procesní pravidla. Nelze tedy bez dalšího vycházet z toho, že pokud byl v přípravném řízení určitý důkaz procesně neúčinný, tak tomu tak musí být vždy i v řízení před soudem. Nic na tom nemění, že za procesní úspěch podané obžaloby jsou odpovědny orgány veřejné žaloby, a proto je jejich úkolem (a nikoliv obviněných, jak uvádí zejména odvolací soud), aby přípravné řízení tvořilo kvalitativní základ pro řízení před soudem. Procesní pravidla v případě, že nelze provést výslech před soudem stanoví, že je možné provést důkaz přečtením řádně provedeného výslechu z přípravného řízení. Lapidárně řečeno, důkaz je v takovém případě proveden až přečtením protokolu o výslechu v hlavním líčení. Obžalovaný pak musí mít možnost se k takovému důkazu vyjádřit a musí mít efektivní možnost nabídnout důkazy zpochybňující buďto obsah takového svědectví nebo osobu svědka. Nic na tom nemění, že ideálním řešením situace, kdy svědecká výpověď byla provedena před zahájením trestního stíhání, je zopakování takového výslechu.
7. Ústavní soud považuje za ústavně souladné řešení, k němuž došlo v řízení před soudem prvého stupně, jak zjistil z jeho rozhodnutí založeného ve spise sp. zn. I. ÚS 2812/08: Spoluobžalovaný H. nejprve u hlavního líčení odmítl vypovídat a po přečtení jeho výpovědí z přípravného řízení (tj. provedených po zahájení jeho trestního stíhání) na výzvu soudu uvedl, že na těchto výpovědích trvá, nechce na nich nic změnit ani k nim nic dodat. Ani stěžovatel přitom nezpochybňuje, že mu byla dána možnost se proti tomu ohradit, resp. využít svých práv na obhajobu, jak bylo uvedeno výše. Naopak je patrno, že se u dalšího jednání soudu rozhodl vypovídat a přitom se vymezil vůči verzi spoluobžalovaného H. vlastní verzí popírající účast na vytýkané trestné činnosti. Na to spoluobžalovaný H. uvedl, že verze stěžovatele je pravda a předchozí výpověď učinil z osobních důvodů, k čemuž nemá co dodat. Lze uzavřít, že Ústavní soud považuje v daném případě za ústavně souladné, že se obecné soudy zabývaly jako důkazem i výpověďmi spoluobžalovaného H. z přípravného řízení, a to i když byly provedeny před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a tedy bez účasti stěžovatele či jeho obhájce. Argumentace stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná. Za těchto okolností je pak ústavně souladné i to, že bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
8. Dlužno dodat, že v pravomoci obecných soudů bylo vyhodnotit změnu postoje spoluobžalovaného H. a především to, že závěry o vině stěžovatele obecné soudy založily i na výpovědích Ing. R. Š., R. K., D. K. a I. Č., resp. i na listinných důkazech.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu