ECLI:CZ:US:2009:2.US.764.09.1
sp. zn. II. ÚS 764/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti CPS Container Packing Station, s. r. o., se sídlem Františka Diviše 988, Praha, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č . j . 55 Co 511/2008 - 38 ze dne 17. prosince 2008, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Azur Sped s. r. o., se sídlem Slovenská 1933, Sokolov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. března 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného usnesení, kterými bylo k dovolání vedlejší účastnice řízení (tehdy s obchodní firmou EULEX INTERNATIONAL, s. r. o) změněn výrok o náhradě nákladů řízení z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 47 C 436/2007-26 ze dne 22. srpna 2008, tak, že stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a dále bylo vedlejší účastnici řízení přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že dne 29. října 2007 byla soudu doručena žaloba vedlejší účastnice řízení, která se domáhala zaplacení 714 EUR s příslušenstvím. Stěžovatelka zjistila, že žalovanou částku již uhradila dne 25. října 2008, kdy byla tato částka připsána na účet vedlejší účastnice řízení, tedy před doručením žaloby soudu. Proto stěžovatelka navrhla zamítnutí žaloby. Zdůrazňuje, že pro ochranu svých práv byla nucena si zvolit právního zástupce. Soud prvního stupně následně řízení zastavil a stěžovatelce přiznal proti vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 alinea prima občanského soudního řádu, protože vedlejší účastnice zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Vedlejší účastnice řízení se následně proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolala a odvolací soud v napadeném usnesení stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal a navíc jí uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když toto právo nepochybně zahrnuje i právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Rozhodování soudů ohledně náhrady nákladů soudního řízení se posuzuje zásadně podle otázky procesního úspěchu či neúspěchu účastníka řízení v předmětné věci. Na rozhodnutí soudu o nákladech řízení tedy nemají mít vliv v zásadě jiné skutečnosti. Stěžovatelka má za to, že (hmotněprávní) otázka případného prodlení se zaplacením dluhu, který byl nepochybně zaplacen před zahájením soudního řízení, nemá při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení žádnou relevanci a nemůže být považována za důvod zvláštního zřetele. Je totiž zcela v kompetenci žalobce, zda a kdy se obrátí se svým (i domnělým) nárokem na soud, a je také na něm, aby případně lépe koordinoval spolupráci s právním zástupcem, kterého si k soudnímu uplatnění nároku zvolí. V době internetového a telefonického bankovnictví není problém zjistit každodenní pohyb peněz na bankovním účtu. K aplikaci §150 občanského soudního řádu lze tedy přistoupit jen ve zcela výjimečných případech, kdy by přiznání náhrady nákladů řízení znamenalo naprostou neodůvodněnou tvrdost, což musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno, jak vyplývá i z názoru obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197). Odvolací soud však jednoznačně porušil tuto svoji povinnost protože jeho odůvodnění je "povrchní", a spatřuje v tom jisté prvky nahodilosti a libovůle. Nelze podle ní připustit, aby úspěšnému účastníkovi bylo upřeno právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil na hájení svých práv.
4. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189; aj.), a je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud vyslovil názor, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné rozdílný názor Ústavního soudu na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307; aj.).
5. V posuzovaném případě si Ústavní soud dokáže představit řešení náhrady nákladů řízení, pro něž pléduje stěžovatel, stejně jako si dokáže představit řešení zvolené odvolacím soudem, a konečně i řešení přiznáním náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici řízení podle §146 odst. 2 alinea secunda občanského soudního řádu. Posledně uvedené by totiž mohlo být založeno na úvaze, že rozhodující pro otázku, zda bylo chování žalovaného důvodem pro zpětvzetí žaloby žalobcem, není ani tak okamžik zahájení řízení (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662), ale spíše okamžik podání žaloby (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. str. 322), za nějž by v daných souvislostech mohlo být považováno i podání k poštovní přepravě. Jak už ale bylo výše uvedeno, jakýkoliv odlišný názor Ústavního soudu na výklad podústavního práva, pokud není součástí interpretace ústavně zaručených základních práv a svobod, nemůže mít vliv na rozhodnutí Ústavního soudu.
6. Podstatné pro věc je, že se Ústavní soud se rovněž přihlásil k výkladu, že ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti (sp. zn. II. ÚS 237/05, N 48/40 SbNU 433; aj.). Tedy jinými slovy akceptoval interpretaci, že uvedené zákonné ustanovení umožňuje výjimečně rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než podle procesního úspěchu. V posuzovaném případě odvolací soud své řešení odůvodnil především akceptací stanoviska vedlejší účastnice řízení, že žalobu podala k poštovní přepravě dne 25. října 2007 a o tom, že platba stěžovatelky byla tentýž den připsána na její účet, se dozvěděla až později. I při vědomí o existenci internetového a telefonického bankovnictví nemá ani Ústavní soud pochybnosti, že vedlejší účastnice řízení učinila vše, co po ní bylo možné v dané situaci očekávat, když stěžovatelka byla již měsíc v prodlení. Uvedené skutečnosti i podle názoru Ústavního soudu mohly odvolací soud vést k závěru, že nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně je spravedlivé. Tento závěr odvolacího soudu pak představoval procesní úspěch vedlejší účastnice, v jejíž prospěch pak řádně byla přiznána náhrada nákladů řízení.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu