ECLI:CZ:US:2009:2.US.778.06.1
sp. zn. II. ÚS 778/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze, Nad Rokoskou 38, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Tdo 853/2006-261, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005 č. j. 9 To 424/2005-237 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 8. 2005 č. j. 3 T 55/2005-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2006 a doplněnou podáním ze dne 12. 12. 2006, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení článků 8 odst. 2, 26 odst. 1, 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 55/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl uznán rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 8. 2005 č. j. 3 T 55/2005-216 vinným trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se dopustil jako zprostředkovatel prodeje ve výroku rozsudku blíže specifikovaného pozemku majitelů V. N. a V. N. (dále též "poškození") v průběhu období od jara roku 2000 do 18. 8. 2000, když ujišťoval jmenované coby prodávající, že dohodl kupní cenu ve výši 50,- Kč za m2, ač skutečná dohodnutá cena byla 100,- Kč za m2, a tato byla v celkové výši 1.545.100,- Kč ze strany kupujícího Z. J. na základě kupní smlouvy podepsané na notářství v Benešově dne 18. 8. 2000 složena v pobočce tehdejší IPB banky v Benešově, přičemž 777.550,- Kč z této částky nechal stěžovatel kupujícího složit na svůj účet č. 166714126/5100, který za tímto účelem předem zřídil dne 17. 8. 2000, a tuto částku později, v období do 27. 7. 2001, kdy účet zrušil, postupně vyzvedl a užil pro svoje účely. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 a 1/2 roku, za současného uložení omezení spočívajícího v jeho povinnosti nahradit v průběhu této doby podle svých sil způsobenou škodu. Podle §228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), mu pak byla uložena povinnost nahradit poškozeným V. N. a V. N. škodu ve výši 367.275,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% od 29. 3. 2005 do zaplacení, každému z nich. Se zbytkem nároku byli poškození odkázání podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že je svým usnesením ze dne 2. 11. 2005 č. j. 9 To 424/2005-237 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, poté, co dospěl k závěru, že nevznikly důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění okresního soudu, kterým rovněž koresponduje právní posouzení jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu.
O dovolání stěžovatele následně rozhodoval Nejvyšší soud, který je svým usnesením ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Tdo 853/2006-261 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Ve své ústavní stížnosti předně předesílá, že obecné soudy popřely jeho právo na svobodné podnikání, pokud byl uznán vinným a odsouzen za jednání, které je v tržním hospodářství a v demokratické společnosti považováno za naprosto běžné, jde-li o podnikání. Obecným soudům vytýká vadné hodnocení důkazů, když tyto byly hodnoceny v příkrém rozporu se svým obsahem v neprospěch stěžovatele. Namítá, že obecné soudy hodnotily výpovědi stěžovatele a nezaujatého svědka J. jako nevěrohodné, avšak nebraly v úvahu, že právě výpovědi poškozených mohou být účelové, neboť poškození byli majetkově zainteresováni na výsledku sporu. Konečně ani neakceptovaly závěry znaleckého posudku, který jasně potvrdil, že podpis na zprostředkovatelské smlouvě, ve které byl stranami určen způsob provize pro stěžovatele, je pravým podpisem poškozené N. Uvádí, že způsob stanovení výše provize za zprostředkování pro stěžovatele byl smluvně dohodnut a pouhá skutečnost, že stěžovatel dokázal pro sebe vyjednat provizi ve výši 100%, nemůže být podvodným jednáním. Poškozené k uzavření zprostředkovatelské smlouvy žádným způsobem nenutil a žádným způsobem je nemohl uvést a ani neuvedl v omyl. Poškození se navíc museli dozvědět o konečné kupní ceně předmětného pozemku a rovněž o výši jeho provize nejpozději při podpisu kupní smlouvy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů svědčících o trestnosti jeho jednání a poukazuje na okolnosti jeho činu, které dle jeho přesvědčení představují běžnou praxi v podnikatelském prostředí, která není ničím neobvyklým či dokonce trestným. Opakuje v podstatě argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně řádného odůvodnění. Jak již vyplývá ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny, na jehož porušení stěžovatel poukazuje, vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu uvedená v ustanovení §3 odst. 1 trestního zákona považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny. Trestní zákon tento požadavek vyslovuje explicitně v ustanovení §3 odst. 2, v němž uvádí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení učiní nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se těmito zásadami řídily.
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu z hlediska viny. Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že poškozená podepsala a byla srozuměna s obsahem zprostředkovatelské smlouvy, jejíž součástí bylo i ujednání, že cena předmětného pozemku je stanovena dohodou na 50,- Kč za m2, přičemž ostatní výnos z prodeje je provizí zprostředkovatele, tj. stěžovatele. Obecné soudy však dospěly k závěru o účelovosti jejího sepisu, když právě podpis poškozené byl z jejich pohledu znevěrohodněn formou smlouvy. Poukázaly zejména na podobu jejího originálu s četnými přelepkami a ručně dopisovaným textem, jakož i datum uzavření dne 17. 7. 2000, přestože bylo prokázáno, že stěžovatel vystupoval jako zprostředkovatel již od jara roku 2000.
Pokud jde o výpověď svědka J. v tom smyslu, že poškození na notářství kupní smlouvu určitě četli, obecné soudy zdůvodnily, proč k jeho výpovědi v této části nepřihlédly, když jednak z odstupem takové doby těžko mohl vědět, zda poškození smlouvu skutečně četli a ne pouze prohlíželi, a jednak k jeho pochopitelnému zájmu, aby platnost předmětné smlouvy nebyla zpochybněna.
Ústavní soud rovněž považuje za nutné akceptovat závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele. V tomto směru zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně. Ústavní soud odkazuje především na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož odůvodnění je právní kvalifikace jednání stěžovatele vyčerpávajícím způsobem rozvedena (str. 6 a 7 rozhodnutí).
V souvislosti s namítaným porušením čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i k otázkám, se kterými se v této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti na Ústavní soud obrací, poukazuje Ústavní soud zejména na ustanovení §265 obchodního zákoníku, podle kterého "výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany."
V daném případě se tedy stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu