ECLI:CZ:US:2009:2.US.825.09.1
sp. zn. II. ÚS 825/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) I. H., b) L. K., c) R. H., zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008 čj. 49 Co 459/2005-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mělo být zasaženo do jejich ústavních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé rekapitulují průběh minulých událostí i řízení před obecnými soudy a poukazují na to, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, a proto nemohlo být ze státu dále převedeno na právní předchůdce vedlejších účastníků, neboť znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (příslušný výměr o znárodnění není podepsán ministryní průmyslu, ale pouze pracovníkem ministerstva, nemovitosti nepodléhaly znárodnění, za znárodnění nebyla vyplacena náhrada). Mají za to, že akt znárodnění je výrazem politické perzekuce a současně aktem protiústavním, neboť zákonem č. 114/48 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků, byly vyloučeny opravné prostředky a byla derogována absolutní působnost zákona o správním řízení. Rodina byla perzekuována a E. P. byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Až v r. 1994 byl plně rehabilitován včetně výroku o propadnutí majetku. Stěžovatelé mají za to, že popsanou situaci nelze podřadit pod režim restitucí, a proto judikáty, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, na projednávaný případ nedopadají.
Třetí stěžovatel nadto namítá, že mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných, přestože vůbec neměl být účastníkem řízení, neboť procesním nástupcem po původní žalobkyni Ing. arch. J. H. se na základě dědické dohody stal pouze první stěžovatel.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 897/2003-128, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Vyškově zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2004 č. j. 6 C 897/2003-128 žalobu, kterou se žalobkyně Ing. arch. J. H. a L. K. (dále též "druhá stěžovatelka) domáhaly určení, že ideální 1/2 nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. patřila ke dni úmrtí 16. 4. 1979 do vlastnictví E. P., a ideální 1/2 týchž nemovitostí (specifikovaných ve výroku II.) ke dni úmrtí 30. 9. 1979 do vlastnictví M. P. Výrokem III. uložil žalobkyním povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných. O odvolání žalobkyň rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, když předtím usnesením ze dne 19. 9. 2008 rozhodl, že na místo zemřelé žalobkyně Ing. arch. J. H. bude v řízení pokračováno s I. H. (prvním stěžovatelem), R. H. (třetím stěžovatelem) a H. D. S ohledem na to změnil výrok o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnictví k nemovitostem, které přešly na stát v důsledku znárodnění firmy právního předchůdce žalobců E. P., provedeného na základě zákona č. 114/1948 Sb. Žalobě předcházelo neúspěšné řízení o vydání předmětných nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. k), odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (žalovaní nebyli shledáni povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nebyli protiprávně zvýhodněni), které bylo z hlediska ústavnosti potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 74/99. Odvolací soud vycházel z rozsudků velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/01 a sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť cestou podání určovací žaloby podle obecných právních předpisů nelze revidovat zamítavé rozhodnutí vydané podle zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska je otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když na poměry dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství.
Pro posouzení dané otázky je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech obecné soudy vycházely. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Druhý senát Ústavního soudu je uvedeným stanoviskem vázán a plně na jeho závěry odkazuje.
V uvedeném stanovisku plénum Ústavního soudu v rozhodných souvislostech uvedlo, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit,) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob a povinných osob. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nebo povinné osoby nesplňovaly podmínky vymezené restitučním zákonem, šlo o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Závěry plynoucí ze stanoviska pléna tedy vylučují, aby se stěžovatelé úspěšně domáhali ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, který nebyl oprávněným osobám vydán pro nesplnění podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelů, že závěry uvedené v citovaném stanovisku na projednávanou věc nedopadají. Jak již v mnoha obdobných případech zdůraznil, jedním ze základních pilířů právního státu je princip právní jistoty, pod jehož zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví, při nichž důvody k jeho zpochybnění se nacházejí v minulosti, vzdálené i několik desítek let. Citované stanovisko zdůrazňuje, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Smysl a účel restitučních předpisů je nutné posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen. Nelze proto připustit takový výklad či aplikaci obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru třetího stěžovatele, že bylo nesprávně rozhodnuto o jeho právním nástupnictví po zemřelé žalobkyni, a neměl být proto zavázán k úhradě nákladů řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2008 č. j. 49 Co 459/2005-182, jímž bylo rozhodnuto, že na místě žalobkyně Ing. arch. J. H. bude v řízení pokračováno mj. s třetím stěžovatelem, při určení právních nástupců zemřelé žalobkyně vyšel soud ze skutečnosti, že v průběhu dědického řízení nebylo projednáno majetkové právo, které původní žalobci uplatnili určovací žalobou. Ve vztahu k němu bylo proto nutno považovat za nástupce všechny dědice zemřelé žalobkyně, mezi které patřil i třetí stěžovatel. Takové rozhodnutí není v rozporu s dikcí ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. Ostatně, pokud třetí stěžovatel s rozhodnutím o jeho právním nástupnictví nesouhlasil, mohl proti němu podat dovolání [viz ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], což však neučinil. Nemůže proto až cestou ústavní stížnosti soudu vytýkat, že ho nesprávně zavázal k náhradě nákladů řízení, když předtím nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu