ECLI:CZ:US:2009:2.US.871.09.1
sp. zn. II. ÚS 871/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. L., A. G. a G. G., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 56 Co 147/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl změněn výrok soudu prvého stupně, jímž byla žalovaná zavázána k úhradě nákladů řízení každému ze stěžovatelů.
Stěžovatelé (původně jejich právní předchůdce) se žalobou domáhali po České republice - Ministerstvu financí poskytnutí finanční náhrady dle zák. č. 87/1991 Sb. ve výši 10 000 000 Kč. Náhrada měla být poskytnuta za objekt bývalé sladovny, stodolu a kůlnu s pozemkem (jednalo se o nemovitosti, které byly v roce 1953 označeny za vlastnictví státu dle vyhl. č. 303/1952 Ú. 1.). Z dokazování v řízení před okresním soudem však bylo zjištěno, že ke dni 18. 2. 1953 objekt sladovny již neexistoval a zachovala se jen částečně zbouraná stodola a malý domek. Na základě znaleckého posudku proto byla stěžovatelům rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 11. 2006 přiznána náhrada za pozemky, stodolu a kůlnu, které nebylo možné fakticky vydat, ve výši 466 220 Kč, ve zbylé částce 9 533 780 Kč a co do úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta.
K odvolání stěžovatelů byl zamítavý výrok okresního soudu co do částky 188 325 Kč zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007 a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Po upřesnění žaloby okresní soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 žalobě stěžovatelů vyhověl i v uvedené částce. Současně rozhodl o nákladech řízení dle ust. §142 odst. 3 o. s. ř. tak, že každému ze stěžovatelů přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 79 962,10 Kč.
Krajský soud k odvolání žalované napadené výroky o nákladech řízení změnil a zavázal ji uhradit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 41 467 Kč, každému z nich v rozsahu 1/3. Odvolací soud dospěl k závěru, že za ty stupně řízení, v nichž se stěžovatelé domáhali částky 10 000 000 Kč, nárok na náhradu nákladů řízení nemají, neboť měli úspěch zcela nepatrný. Za řízení před odvolacím soudem, jehož předmětem byla částka 188 325 Kč, a za další řízení před okresním soudem o stejnou částku odvolací soud přiznal souhrnně náklady řízení ve výši 41 467 Kč, a to dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. Aplikace ust. §142 odst. 3 o.s.ř. by byla dle krajského soudu možná, jen pokud by sladovna na stát přešla, avšak její hodnota dle posudku by byla nižší než stěžovatelé předpokládali. Protože však sladovna v rozhodném období na stát nepřešla, závisela výše plnění na znaleckém posudku pouze v nepatrném rozsahu a převážná část žaloby byla zamítnuta nikoliv s ohledem na závěry znaleckého posudku, ale z důvodu neexistence nároku na náhradu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že o nákladech řízení rozhodl správně a v souladu se zákonem okresní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2008, který postupoval při posuzování výše nákladů řízení v jednotlivých fázích řízení dle ust. §142 odst. 3 o. s. ř. Správně uvedl, že výše přiznané finanční náhrady zcela závisela na znaleckém posudku, který byl v řízení vypracován, neboť stěžovatelé uplatňovali v žalobě svůj důvodný restituční nárok pouze v předběžně vyčíslené výši na základě stanoviska znalce, které si sami zajistili, a sami uváděli nutnost nařízení vypracování posudku ke zjištění skutečné, přesné výše náhrady. Naopak krajský nesprávně odmítl postupovat dle ust. §142 odst. 3 o. s. ř., aplikoval ust §142 odst 1 o. s. ř. a z toho důvodu nepřiznal stěžovatelům žádné náklady řízení za řízení vedené v době od 25. 3. 1999 do 12. 1. 2007, ačkoliv nárok stěžovatelů byl stále důvodný co do částky 654 545 Kč. Nesprávně rozhodl i o nákladech řízení za řízení odvolací vedené ode dne 12. 1. 2007 a za poslední řízení před okresním soudem.
Stěžovatelé považují napadené rozhodnutí krajského soudu nejen za nezákonné, ale také za nespravedlivé z pohledu obyčejné spravedlnosti. Zdůrazňují, že uplatněný nárok je nárokem restitučním. Původní žalobce i stěžovatelé neměli až do roku 1989 do Čech přístup a neměli žádnou vědomost o tom, že sladovna v roce 1953 již neexistovala. Právní předchůdce stěžovatelů musel díky nedokonalosti restitučního zákona vést nejdříve soudní spory proti současným vlastníkům nemovitostí o jejich fyzické vydání, aby pak po zamítnutí žalob o vydání věci mohl požádat ministerstvo financí o finanční náhradu za nevydatelné nemovitosti, které přesto, že byl restituční nárok stěžovatelů pravomocně v jiných řízeních soudy uznán, restituční nárok neuznalo a odmítlo poskytnout jakoukoliv finanční náhradu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se otázkou nákladů řízení velmi podrobně a důkladně zabýval, přičemž zohlednil, co bylo předmětem sporu v jednotlivých stupních soudního řízení. Ve věci je nesporné, že stěžovatelé požadovali finanční náhradu i za sladovnu, která však na stát v rozhodné době nepřešla, neboť již neexistovala, a právě z tohoto důvodu byl zamítnut požadavek stěžovatelů na poskytnutí finanční náhrady. Ocenění nemovitosti proto nemohlo být předmětem znaleckého posudku a převážná část výše plnění požadovaného stěžovateli nebyla zamítnuta s ohledem na závěry znaleckého posudku ve smyslu ust. §142 odst. 3 o.s.ř., ale z důvodu neexistence nároku.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud nepovažuje právní závěry krajského soudu, který v dané věci neshledal důvod k aplikaci §142 odst. 3 o.s.ř., za závěry, které by byly v rozporu se zákonem nebo dokonce vybočovaly z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatelé v ustavní stížnosti nesouhlasí s tím, že krajský soud jim nepřiznal náklady řízení za 2 právní úkony, Ústavní soud uvádí, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přepočítávat náhradu nákladů řízení za jednotlivé právní úkony v řízení uskutečněném před obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud své závěry i v tomto směru patřičně odůvodnil, přičemž uvážení o výši přiznaných nákladů spadá výlučně do jeho kompetence.
Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelé mohou subjektivně vnímat rozhodnutí soudu za nespravedlivé, sama okolnost, že se ve věci jednalo o finanční náhradu za nemovitosti, které nebylo možné fakticky vydat, neposouvá věc bez dalšího do ústavní roviny. I v této věci bylo zcela na stěžovatelích, aby důkladně zvážili, a to i z hlediska dopadu na přiznání nákladů řízení v případě neúspěchu sporu, v jakém rozsahu, na základě jakých podkladů, budou o svůj nárok usilovat a zda na něm budou trvat.
Ústavní soud uzavírá, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu. Závěry krajského soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst.1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nelze v nich spatřovat exces či libovůli Za těchto okolností Ústavnímu soudu ani nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž vybízí stěžovatelé svou právní argumentací, založenou na přesvědčení o nesprávnosti a nespravedlnosti, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu