ECLI:CZ:US:2009:2.US.884.08.1
sp. zn. II. ÚS 884/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 10. června 2009 sp. zn. II. ÚS 884/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007 č. j. 28 Co 335/2007-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2007 č. j. 15 C 1/2007-49, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele vůči státu na zaplacení peněžité náhrady za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007 č. j. 28 Co 335/2007-87 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2007 č. j. 15 C 1/2007-49 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. dubna 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a pro případ, že Ústavní soud neshledá porušení ústavních práv v meritu věci, navrhuje zrušení nákladových výroků II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 1/2007 bylo zjištěno následující.
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 17. května 2007 č. j. 15 C 1/2007-49 žalobu stěžovatele, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (dále též "vedlejší účastník") byla povinna zaplatit mu částku 12 161 036,30 Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.). Vedlejšímu účastníku Obvodní soud pro Prahu 1 nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Takto rozhodl o nároku stěžovatele založeném na tvrzení, že jde o škodu, která mu vznikla z důvodu neexistence prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, za období od 20. března 2003 do 30. března 2006 s tím, že škoda je představována rozdílem mezi obvyklým nájemným a protiústavně regulovaným nájemným. Soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §13 odst. 1, §14 odst. 1 a 3 a §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a konstatoval, že nebyly splněny zákonem požadované předpoklady. Předně se stěžovatel se svým nárokem neobrátil na příslušné ministerstvo, jak předvídá ustanovení §14 odst. 1 a 3 uvedeného zákona. Splněny nebyly ani další zákonné předpoklady, a to existence nesprávného úředního postupu, za nějž nelze považovat proces přijímání zákonů v Parlamentu, a prokázání existence škody, neboť stěžovatel se mohl svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů domoci žalobou podanou u obecného soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení soud odůvodnil ustanovením §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007 č. j. 28 Co 335/2007-87 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení (výrok II.), a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/05 [nález ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)], I. ÚS 489/05 [nález ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59)], ale i na další nálezy týkající se obdobné problematiky, učinil extenzivní výklad pojmu "nesprávný úřední postup" a dospěl k závěru, že nečinností Parlamentu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který zakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň však konstatoval, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu tvrzené škody u soudů je jeho neúspěšné uplatnění u příslušného ústředního orgánu. Protože splnění této hmotněprávní podmínky v dané věci prokázáno nebylo, jde o žalobu předčasnou, kterou bylo třeba zamítnout. Vzhledem k výsledku řízení pak stěžovateli uložil podle §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit procesně neúspěšnému vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, neboť neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Vysvětluje, že k uplatnění svého nároku přistoupil za situace, kdy bylo sice obecnými soudy opakovaně judikováno, že postup zákonodárce při přijímání právních předpisů není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale kdy Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 konstatoval, že stát nese odpovědnost za protiústavní stav, který byl vyvolán neexistencí právní normy umožňující pronajímateli zvyšování nájemného nad míru stanovenou protiústavními cenovými předpisy. Má za to, že nevyhnutelným následkem porušení povinnosti každého subjektu je v právu odpovědnost za škodu, což naznačil Ústavní soud ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05. Podle názoru stěžovatele nedostatek právní úpravy v zákoně č. 82/1998 Sb. nemůže vést k zamítnutí nároku žalobce vyplývajícího z norem práva ústavního. Má za to, že v daném případě nezaložil odpovědnost zákon, ale sám ústavní nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a je třeba učinit závěr, že stát nese za nečinnost odpovědnost, byť se zřejmě nejedná o odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. Poukazuje na to, že celá záležitost ohledně "regulace nájemného" nese znaky ojedinělé situace, kdy byly opakovaně ignorovány nálezy Ústavního soudu. To přimělo Ústavní soud k vyslovení mimořádného postupu v rámci zachování ústavnosti, kterým je dotváření chybějícího práva obecnými soudy. Protože se Ústavní soud v této souvislosti zmiňuje o odpovědnosti státu za způsobenou škodu, chápe to stěžovatel tak, že její náhradu je třeba přiznat i tam, kde zákon o odpovědnosti za škodu na tuto škodu nedopadá.
Stěžovatel dále uvádí, že podal žalobu k soudu, v níž svůj nárok skutkově kvantifikoval. Má za to, že jejím doručením vedlejšímu účastníku byl u něj nárok uplatněn, neboť se obecně uznává, že i hmotněprávní úkony mohou být obsahem úkonů procesních. Vedlejší účastník jeho nárok samozřejmě odmítl. Další uplatňování by tedy bylo nadbytečné a formální. Pokud tedy odvolací soud trval na uplatnění nároku jiným úkonem než žalobou, měl stěžovatele o tomto svém názoru i o odchylném názoru na právní kvalifikaci věci poučit a vést ho případně i ke změně žaloby.
V poslední části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku odvolacího soudu, který dle něj vykazuje znaky libovůle, neboť odmítnutí moderačního práva není dostatečně a konkrétně odůvodněno.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastník řízení.
Městský soud v Praze poukázal na to, že při svém rozhodování vycházel z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž svůj názor dostatečně objasnil. Dle jeho názoru stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavních právech. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 1 zcela odkázal na právní závěry odvolacího soudu týkající se nákladových výroků. Jinak se k ústavní stížnosti blíže nevyjádřil.
Ministerstvo financí vyslovilo přesvědčení, že v případě stěžovatele se nemůže jednat o porušení práva na soudní ochranu, kterého využil, ani o porušení práva na ochranu majetku, který získal v rozsahu omezení, jaké měl předchozí vlastník. Navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.
Při ústních jednáních před Ústavním soudem, která se konala ve dnech 3. prosince 2008 a 10. června 2009 stěžovatel i vedlejší účastník setrvali na svých stanoviscích, která jsou obsahem jejich podání k Ústavnímu soudu. Zástupce stěžovatele nad rámec toho vyslovil názor, že vedlejšímu účastníku coby státnímu orgánu, který disponuje dostatečným aparátem, neměly být přiznány náklady právního zastoupení advokátem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 91 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.
Pro posouzení dané věci je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (uveřejněné jako sdělení Ústavního soudu pod č. 136/2009 Sb.; ST 27/53 SbNU 885), jehož přijetí bylo vyvoláno právním názorem prvního senátu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2220/08, který se odchyluje od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683).
V uvedeném stanovisku Ústavní soud kromě jiného formuloval následující výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo".
Závěry pléna, učiněné v označeném stanovisku, jsou plně použitelné i na nyní projednávanou věc. II. senát Ústavního soudu je jimi při své rozhodovací činnosti, a tedy i v tomto případě, vázán (viz §23 zákona o Ústavním soudu) a zcela na ně odkazuje. V jejich světle je evidentní, že postup obecných soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Napadenými rozsudky tak byla porušena jeho základní práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
V souladu s uvedeným stanoviskem Ústavní soud považuje za nutné pouze připomenout, že otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.
Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.