ECLI:CZ:US:2009:2.US.900.09.1
sp. zn. II. ÚS 900/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky POLÁK spol. s r. o., se sídlem U Letiště 260, Čejetičky, 293 01 Mladá Boleslav, zastoupené Janem Schödlbauerem, advokátem, se sídlem Staroměstské nám. 150, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, č. j. 20 Cdo 4970/2007-331, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 20 Co 221/2007-302, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. října 2006, č. j. 30 E 1131/2001-268 (272), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 12. října 2006, č. j. 30 E 1131/2001-268 (272), ve výroku I. zamítl návrh povinné (stěžovatelky) na odklad výkonu rozhodnutí, a ve výroku II. zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí; v dalších výrocích určil cenu označených nemovitostí s příslušenstvím, jakož i cenu práv a závad, a rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2007, č. j. 20 Co 221/2007-302, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II., změnil výrok o nákladech řízení a částečně změnil další výroky, které se týkaly určení ceny nemovitostí (z příslušenství nemovitostí určených k prodeji vyloučil ve výroku specifikovaný bazén), a určil cenu nemovitostí i výslednou cenu nemovitostí částkou 3.460.000 Kč. Současně zavázal povinnou k úhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména uzavřel, že důvody vyhovění návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g), h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nejsou dány, neboť zánik vymáhané pohledávky povinná neprokázala (listina - prohlášení, kterou mělo být zaplacení dluhu prokázáno, byla předložena ve fotokopii, a proto nemá důkazní hodnotu originálu, jestliže oprávněný pravost listiny neuznává). Konstatoval, že provedení dalších navrhovaných důkazů (výslech P. P. a znalecký posudek ke zkoumání pravosti podpisů na prohlášení) není účelné a námitky nesprávného postupu soudu prvního stupně nejsou důvodné (povinná v odvolání vytýkala především chybné označení parcely v rozsudku vyslovujícím neúčinnost kupní smlouvy ve znění v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí apod.).
4. Následné dovolání povinné bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, č. j. 20 Cdo 4970/2007-331, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud uvedl, že tvrzení povinné, že neexistuje žádný exekuční titul, podle něhož by oprávněný mohl dluh P. P. (jakožto subjektu odlišného od povinné) vymáhat po povinné, je zavádějící a vychází z nepochopení institutu odporovatelnosti právních úkonů. Zdůraznil, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný [§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "obč. zák.")], představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud tedy uzavřel, že odvolací soud k přezkumu předloženou otázku vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 Ústavy ČR, kterého se dopustily obecné soudy tím, že nepostupovaly podle procesních předpisů. Pochybení při rozhodování obecných soudů spatřuje v tom, že se soudy po právní stránce vůbec nezabývaly skutečností, zda oprávněný splnil podmínku k nařízení výkonu rozhodnutí proti povinné prodejem předmětných nemovitostí, a zda exekuční nároky v rozsahu výroku exekučního titulu přešly na stěžovatelku (právnickou osobu Polák, spol. s. r. o.). V této souvislosti stěžovatelka brojí především proti právnímu posouzení, z něhož vyšly obecné soudy a podle kterého rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný, představuje podklad k tomu, že se věřitel může domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv po osobě dlužníka, ale po osobě, v jejíž prospěch byl tento úkon učiněn. V tomto směru stěžovatelka dovozuje, že pohledávka oprávněného nevznikla za ní jako za povinnou osobou, není tudíž dlužníkem, a proto ani tuto pohledávku na ní nelze vymáhat. Podle názoru stěžovatelky oprávněný nebyl oprávněn vymáhat po povinné částky, které mu byly nařízeným výkonem rozhodnutí přiznány, protože nemá exekuční titul. K porušení práv povinné došlo tím, že nebyla v žádném rozhodnutí označena jako dlužník, a tedy osobou povinnou plnit vymáhané dluhy oprávněnému. Povinná je tak nucena k něčemu, co zákon neukládá.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatelka, přestože namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nedodržení procesních předpisů obecnými soudy, v prvé řadě brojí především proti právnímu závěru, že byla proti ní vedena exekuce, aniž by však vůči ní existoval exekuční titul. Stěžovatelka navíc používá obdobnou argumentaci jako ve své předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 1558/07), která byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k tomu, že výchozí situace zůstává v podstatě stejná, nemá Ústavní soud důvod přijímat jiné závěry, než jaké učinil ve výše citovaném usnesení. Pokud tedy stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V dané věci postavily obecné soudy svá rozhodnutí na závěru, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení odporovatelnosti právního úkonu podle §42a zákona obč. zák., představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Tento závěr potvrzený i v usnesení Nejvyššího soudu vychází z ustálené judikatury a Ústavní soud proti němu nemá žádné výhrady. Názor prezentovaný stěžovatelkou by naopak zcela popřel smysl institutu odporovatelnosti právních úkonů. Pokud stěžovatelka navíc napadala vyslovené závěry Nejvyššího soudu, Ústavní soud podotýká, že mu ani nepřísluší přezkoumávat, zda se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu či nikoliv. To je výlučnou kompetencí Nejvyššího soudu, do níž Ústavní soud nikterak nezasahuje.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu