ECLI:CZ:US:2009:2.US.915.09.1
sp. zn. II. ÚS 915/09
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Elišky Wagnerové - ze dne 12. května 2009 sp. zn. II. ÚS 915/09 ve věci ústavní stížnosti Jet Investment, a. s., se sídlem Hlinky 126/49, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008 č. j. 69 Co 479/2008-247, kterým bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti zaplatit náhradu části škody vzniklé v souvislosti s likvidací černé skládky založené stěžovatelkou.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 4. 2009, doplněnou podáním ze dne 7. 5. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2007 č. j. 13 C 148/2003-169 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci - Ministerstvu obrany částku 786 151 Kč jako náhradu škody, která vznikla žalobci v souvislosti s likvidací černé skládky založené stěžovatelkou. V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud rozhodl tak, že potvrdil část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ukládající stěžovatelce nahradit vzniklou škodu, a to do výše 393 075,50 Kč (výrok I.). Zbylou část výroku I. rozsudku okresního soudu, týkající se částky 393 075,50 Kč, krajský soud změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit zmíněnou částku zamítl (výrok II.). Změnu rozsudku okresního soudu krajský soud odůvodnil tak, že vzniklá škoda na straně žalobce byla v daném případě způsobena také spoluzaviněním žalobce (ve smyslu §441 obč. zák.), a proto bylo namístě přiznat žalobci náhradu škody, při zohlednění spoluzavinění žalobce, ve výši jedné poloviny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřovala v postupu krajského soudu, který se odmítl zaobírat otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, a dostatečně se tak nevypořádal s námitkou promlčení ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák., kterou stěžovatelka přednesla v průběhu odvolacího řízení. Napadený rozsudek je z tohoto důvodu zatížen vadou ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., a je tak dle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelný. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nebo lze-li případný zásah do práv odčinit jiným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí.
Soudce zpravodaj si je vědom toho, že procesní situace stěžovatelky se v důsledku rozhodnutí krajského soudu stala poněkud nepřehlednou, neboť krajský soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodl tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění ze strany žalobce "rozštěpil" na dva díly, z nichž každý má jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání. K procesnímu hledisku, a to z úhlu ústavní konformity tzv. štěpení nároků, se Ústavní soud zamítavě vyjádřil již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) a I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91). V posledně zmíněném nálezu mj. uvedl, že odporuje právu na spravedlivý proces, když v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim. Nadto Ústavní soud dodává, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv. Proto posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Jeho podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
K otázce přípustnosti podaného dovolání Ústavní soud ustáleně judikuje, že není oprávněn přezkoumávat formální náležitosti dovolání podaných stěžovateli, včetně jejich přípustnosti, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podaná dovolání. Nicméně považuje za vhodné dodat, že podmínky připuštění dovolání nelze posuzovat pouze z formálního hlediska, ale je třeba je vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům (čl. 90 Ústavy), tak i základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy). Jinými slovy, existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení.
Telefonickým dotazem na kancelář senátu 13 C Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud nadto zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008 č. j. 69 Co 479/2008-247 bylo žalobcem - Ministerstvem obrany podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 6. 4. 2009 a o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. I z tohoto důvodu, pokud by ústavní stížnost stěžovatelky byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, by mohlo ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů a nebyl by dodržen princip subsidiarity ústavní stížnosti.
Stěžovatelka tak bude moci v průběhu dovolacího řízení uplatnit v ústavní stížnosti přednesené námitky ohledně způsobu posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a vznesené námitky promlčení. Ústavní soud k tomu považuje za vhodné dodat, že nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud posoudil možnost uplatnění námitky promlčení ve stadiu odvolacího řízení, kdy odkazem na omezení režimem tzv. neúplné apelace konstatoval, že se námitkou promlčení může zabývat jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§205 a 211a o. s. ř.). Ústavní soud je přesvědčen, že tato ustanovení musejí být vykládána s ohledem na shora uvedenou ústavní povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy). Této ústavní povinnosti se obecné soudy nemohou, zcela odtrženě od ochrany subjektivních základních práv jednotlivce, zbavit pouhým odkazem na nemožnost připuštění určitého procesního prostředku (v tomto případě omezení možnosti uplatnit námitku promlčení v odvolacím řízení v režimu tzv. neúplné apelace), aniž by dostatečně zvážily, zda současně nedošlo k zásahu do základních práv daného jednotlivce, v posuzovaném případě do vlastnického práva stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.