ECLI:CZ:US:2009:2.US.923.09.1
sp. zn. II. ÚS 923/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti PEKRA, spol. s r.o., se sídlem Praha, Roháčova 27, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Janáčkovo nábř. 51/39, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2008 č.j. 11 C 155/2007-78 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č.j.30 Co 485/2008-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zavázána k úhradě částky 24 395 Kč s přísl. ve prospěch žalobce - společnosti DANCEFLOOR s.r.o.
Dle stěžovatelky odvolací soud nesprávně nezohlednil, že stěžovatelka po vynesení prvoinstančního rozhodnutí učinila v rámci odvolacího řízení úkon k započtení vzájemných pohledávek. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její tvrzení ohledně zápočtu je nepřípustnou novotou, která byla uplatněna s ohledem na §205a o.s.ř. opožděně. Vzhledem k tomu, že splatnost její pohledávky nastala až po vynesení prvoinstančního rozsudku, tj. dne 5. 1. 2009, a tudíž pohledávky mohly být uplatněny k započtení až po vyhlášení tohoto rozhodnutí, bylo započtení s ohledem na znění §205a odst. 1 písm. f) o.s.ř. přípustné.
Odmítnutí provedení důkazů - výzvy (určené žalovanému) k zaplacení přeplatku a písemného úkonu - započtení vzájemných pohledávek včetně všech dokladů prokazujících veškeré platby poskytnuté stěžovatelkou společnosti DANCEFLOOR s.r.o. v souvislosti s pracemi na kabaretu Prestige pouze s mylným odůvodněním, že jde o nepřípustnou novotu a že úkon směřující k započtení přeplatku učinila stěžovatelka opožděně, nepovažuje stěžovatelka za odůvodnění přesvědčivé a respektující právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že společnost DANCEFLOOR s.r.o. se po stěžovatelce žalobou domáhala zaplacení dlužné částky, a to z titulu nezaplaceného zboží dodaného stěžovatelce na základě smlouvy o komisním prodeji. Mezi účastníky řízení přitom probíhala obchodní spolupráce ve dvou obchodně samostatných oblastech - jednak se společně účastnili rekonstrukce kabaretu Prestige v Praze a dále žalobce dodával stěžovatelce zboží pro komisní prodej, jehož cenu byla stěžovatelka povinna následně žalobci uhradit. Soud prvého stupně vzal na základě skutkových zjištění za prokázané, že stěžovatelka skutečně neuhradila fakturované částky, které byly předmětem žaloby. Odvolací soud se s názorem nalézacího soudu ztotožnil. S ohledem na ust. §216 odst. 1 o.s.ř. odmítl v odvolacím řízení učiněný vzájemný návrh stěžovatelky, kterým se domáhala po žalobci zaplacení částky 87 140, 83 Kč, jež měla představovat její přeplatek z akce na kabaretu Prestige (po započtení vzájemných pohledávek). Tvrzení o tomto přeplatku, rovněž vznesené až v rámci odvolacího řízení, bylo s ohledem na ust. §205a o.s.ř. shledáno jako opožděné.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jde o typický obchodní spor o částku 24 395 Kč, kdy stěžovatelka po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby shledal správným její názor, dle nějž jsou obecné soudy přes žalobou vymezený předmět řízení povinny porovnávat vzájemné celkové závazky s jejím obchodním partnerem, které vznikly v průběhu spolupráce na dvou samostatných obchodních případech. Část závazků, které byly předmětem žaloby a týkaly se smlouvy o komisním prodeji, přitom byla splatná před zahájením řízení a část závazků, týkajících se stěžovatelkou tvrzeného a soudem dosud neprojednaného přeplatku vztahujícího se k rekonstrukci kabaretu se stala splatnou (dle tvrzení stěžovatelky) v průběhu odvolacího řízení.
Ústavní soud má za to, že nalézací soud se odpovídajícím způsobem zabýval návrhem žalobce na zaplacení dlužných částek, vážícím se k obchodnímu případu, v rámci něhož bylo dodáváno stěžovatelce zboží do komisního prodeje. Stěžovatelka v řízení netvrdila, že fakturované částky uhradila, pouze uváděla, kolik žalobci zaplatila v rámci komplexní spolupráce. U soudu prvého stupně ani netvrdila, že má vůči žalobci nárok na vrácení nějakého přeplatku v rámci obchodního případu, týkajícího se rekonstrukce kabaretu a neučinila žádný úkon směřující k uplatnění svých případných pohledávek proti nároku žalobce. Pokud stěžovatelka až ve vzájemném návrhu uplatněném u odvolacího soudu učinila rekapitulaci veškerých vzájemných plateb v rámci celkové obchodní spolupráce a uvedla, že jí vznikl vůči žalobci přeplatek, nelze považovat názor odvolacího soudu o tvrzení opožděném ve smyslu ust. §205a o.s.ř. a o nemožnosti projednat vzájemný návrh z důvodů uvedených v ust. §216 o.s.ř., za názor, který by byl v rozporu s právními předpisy, či dokonce protiústavní. Skutečnost, že stěžovatelka určila splatnost údajného přeplatku na základě vlastní rekapitulace vzájemných pohledávek ve výzvě doručené žalobci 27. 12. 2008, tj. po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, automaticky neznamená, že se v dané věci jedná o situaci, na kterou lze aplikovat ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti ) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nepřípadná je též námitka stěžovatelky o opomenutém důkazu, neboť oba soudy dostatečně zdůvodnily, proč s ohledem na zjištěné skutečnosti a procesní stav věci navrhované důkazy neprovedly, ani z tohoto hlediska proto nelze odůvodnění napadených rozhodnutí nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu