ECLI:CZ:US:2009:2.US.940.09.1
sp. zn. II. ÚS 940/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele B. M. - COMP., spol. s r. o., se sídlem Ruzyňská 519/16, 161 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, se sídlem Boleslavská 137, 288 02 Nymburk, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009, č. j. 16 Co 508/2008-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. ledna 2009, č. j. 16 Co 508/2008-185, potvrdil usnesení exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město Mgr. Martina Tunkla ze dne 27. května 2008, č. j. 94 Ex 1478/06, jímž exekutor rozhodl o ceně nemovitostí povinného (stěžovatele) blíže specifikovaných v citovaném usnesení (dále jen "předmětné nemovitosti"). Městský soud v Praze se v rozhodnutí vypořádal s dvěma základními námitkami povinného - podjatostí znalce B., z jehož posudku exekutor vycházel při stanovování ceny předmětných nemovitostí, a s námitkou proti způsobu ocenění předmětných nemovitostí. Městský soud v Praze konstatoval, že námitka podjatosti znalce nemohla být předmětem přezkumu, neboť tato otázka již byla vyřešena dříve. K námitkám ohledně stanovení ceny předmětných pozemků, kde povinný namítal především skutečnost, že znalec B., z jehož posudku vycházel exekutor při stanovení ceny předmětných pozemků, nezohlednil to, že jsou určeny k zastavění, takže jejich cena je daleko vyšší, přičemž oponentní posudky, které si nechal vypracovat povinný, s tímto faktem počítají, Městský soud v Praze uvedl, že se plně přiklání k závěrům znalce B. Znalec B. sice konstatoval, že pozemky jsou v územním plánu vedeny jako pozemky, které jsou určeny k zastavění, avšak v současné době jde o pozemky zemědělské a je tedy třeba vycházet z cen dosahovaných v době ocenění, takže nelze přihlížet pouze k možné investici do budoucna. Vedle toho Městský soud v Praze zdůraznil, že účelem znaleckého posudku a rozhodnutí exekutora o stanovení ceny nemovitosti v exekučním řízení není stanovení konkrétní ceny, za kterou bude nemovitost prodána, ale je pouze podkladem pro stanovení nejnižšího podání. Prioritně se vychází ze závěrů znalce, které přezkoumává exekutor, ale pouze tak, zda jsou závěry vnitřně logické a zda v nich nejsou elementární rozpory.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 15. dubna 2009 i v jejím doplnění ze dne 14. května 2009 namítá porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny. Přestože souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že ocenění nemovitosti je pouze podkladem pro stanovení nejnižšího podání a nemělo by tedy vyjadřovat přímo tržní cenu, zdůrazňuje však, že je třeba vycházet z dikce §336 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož se postupuje při oceňování majetku podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o oceňování majetku"), který operuje s obvyklou cenou. Znalec však podle názoru stěžovatele z obvyklé ceny nevycházel. Protože je rozpor mezi cenami zjištěnými z podnětu stěžovatele a cenou zjištěnou exekutorem natolik výrazný, nelze jej podle názoru stěžovatele interpretovat jinak, než jako nepřípustný zásah ze strany exekutora do vlastnického práva stěžovatele.
Ústavní soud si pro řádné posouzení věci vyžádal od exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město příslušný spis.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Hlavní a v podstatě jediná námitka stěžovatele se týká způsobu ocenění a stanovení ceny předmětných nemovitostí exekutorem. Přestože se této námitce stěžovatel snaží dát ústavněprávní rozměr, argumentace stěžovatele jej nedosahuje a v podstatě setrvává na polemice se závěry obsaženými ve znaleckém posudku. Ústavní stížnost je tak založena na polemice s jednoduchým právem, byť v očích stěžovatele dosahuje ústavněprávní roviny. V dané věci jde totiž o otázku, zda předmětné pozemky mají vyšší hodnotu, protože jsou určeny k zastavění, nebo se jedná o pozemky zemědělské, jejichž hodnota odpovídá ceně stanovené ve znaleckém posudku znalce B. Rozřešení této otázky ovšem není v žádném případě věcí Ústavního soudu. Existují-li rozdílné názory na ocenění věci, je věcí exekutora, resp. soudu, pokud svůj závěr řádně zdůvodní, ke kterému z rozdílných posudků přihlédne. Sama skutečnost, že v dané věci nebyl vypracován revizní posudek, nediskvalifikuje ústavní stížností napadené rozhodnutí. Lze dát za pravdu Městskému soudu v Praze, že rozhodující pro ocenění je obvyklá cena ke dni ocenění (srov. §2 odst. 1, věta druhá zákona o oceňování majetku). Pokud tedy Městský soud v Praze vycházeje ze znaleckých posudků posoudil charakter pozemků jako pozemků v budoucnu určených k potenciální výstavbě, ale v současnosti využívaných jako pozemky zemědělské, nelze jeho závěry považovat za neadekvátní nebo dokonce za extrémně rozporné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu