ECLI:CZ:US:2009:2.US.997.07.1
sp. zn. II. ÚS 997/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem sídlem Krkonošská 16/2001, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007 č. j. 32 Odo 1745/2006-311, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006 č. j. 8 Cmo 429/2005-290 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005 č. j. 54 Cm 42/2005-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností ze dne 20. 4. 2007, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že v rozhodování těchto soudů došlo opakovaně k pochybením, která ho poškodila v jeho právu na spravedlivý proces a neposkytla mu ochranu jeho práv. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesprávně právně posoudily rozhodné skutečnosti a též tyto nedostatečně zjistily, a to především proto, že nepřipustily provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, které by vyvrátily tvrzení vedlejších účastníků vedoucích k neúspěchu stěžovatele.
V další části návrhu popsal stěžovatel skutečnosti, jejichž nesprávným posouzením obecnými soudy se cítí být poškozen. Stěžovatel namítá, že předmětem smlouvy uzavřené s vedlejšími účastníky bylo předání a převzetí produkce zcela speciálních vegetariánských výrobků vedlejších účastníků stěžovatelem v rozsahu předaných receptur. Předmětem smlouvy dle stěžovatele tedy nebyl převod celé živnosti, ale jen část činnosti a produkce vedlejšího účastníka. Ukončení této produkce (ve smlouvě označeno jako "speciálních výrobků") bylo tzv. rozvazovací podmínkou, která pak vedla k ukončení i platby renty, kterou se stěžovatel dle smlouvy zavázal platit vedlejším účastníkům ze zisku z prodeje těchto produktů. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas právě s výkladem obecných soudů ohledně naplnění této rozvazovací podmínky, který považuje za absurdní a nepřijatelný. Dle stěžovatele z formulace ve smlouvě uvedené plyne, že má jít o likvidaci v určitém (předmětem smlouvy vymezeném) rozsahu, a nikoliv o likvidaci živnosti celé, jak konstatovaly obecné soudy. Pokud byla stěžovatelem převzata od vedlejšího účastníka jeho produkce vegetariánských výrobků jen pro doplnění a rozšíření sortimentu ostatní vegetariánské produkce stěžovatele, nelze rozumně předpokládat, že by při uzavření smlouvy byl stěžovatel vážně srozuměn s takovým výkladem, že se bude moci "zbavit" takto nejistého závazku jen tehdy, že by ukončil své dosti úspěšné podnikání, tj. provedl likvidaci živnosti v činnosti výroba vegetariánských výrobků. Dle stěžovatele bylo namístě zjistit, zda byly výrobky podle receptur vedlejších účastníků podstatně odlišné od ostatní produkce stěžovatele a kdy také stěžovatel ukončil jejich výrobu. Soudy rovněž nevzaly v úvahu nekvalitní předání receptur, které by potvrdily navrhované svědecké výpovědi, jejichž provedení soudy nepřipustily. Vedlejší účastník se dle stěžovatele žalobou domáhal, aby pobíral rentu bez ohledu na to, zda výrobky dle jeho receptu jsou skutečně vyráběny. Stěžovatel má však za to, že jednal správně a podle smlouvy, pokud ukončil platbu renty vedlejším účastníkům poté, co ukončil výrobu předmětných produktů. Je pak vedlejší, jestliže svůj krok (ukončení výroby) dal na vědomí vedlejším účastníkům přesně formulovanou výpovědí nebo jakkoli jinak.
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 13. 7. 2006 č. j. 8 Cmo 429/2005-290 výrokem I. bod a) potvrdil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005 č. j. 54 Cm 42/2005-229 v jeho výroku I., co do povinnosti stěžovatele (žalovaného) zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) částku 910.874,10 Kč s 14,5 % úrokem z prodlení z blíže specifikovaných částek za uvedená období, a výrokem I bod b) co do částky 98.246,10 Kč s příslušným úrokem za uvedená období rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. téhož rozsudku odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně v jeho výroku II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům částku 240.474,90 Kč s příslušným úrokem za uvedená období, když soud prvého stupně původně tento nárok zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ohledně částky 98.246,10 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť v tomto rozsahu vzali vedlejší účastníci svoji žalobu v průběhu řízení zpět a stěžovatel se zpětvzetím souhlasil. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích vycházely ze závěru uvedeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 č. j. 32 Odo 215/2004-195, že smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky jako převodci a stěžovatelem a E. P. jako nabyvateli dne 16. 6. 1995, jejímž předmětem byl závazek vedlejších účastníků ukončit svoji živnost spočívající v produkci vegetariánských potravinářských výrobků s tím, že pokračovatelem této činnosti budou nadále nabyvatelé, je smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou. Zatímco soud prvého stupně dospěl k závěru, že došlo k zániku této smlouvy dnem 30. 6. 1998 na základě výpovědi dané stěžovatelem a E. P. podle §582 odst. občanského zákoníku dopisem ze dne 29. 1. 1998 a že do 30. 6. 1998 jsou nároky vedlejších účastníků oprávněné, odvolací soud po opakování dokazování dopisy ze dne 29. 1. 1998 a 8. 12. 1997 a výkladem projevu vůle, jež byl obsahem těchto dopisů, dospěl k závěru, že k výpovědi předmětné smlouvy nedošlo. Odvolací soud dále dovodil, že k zániku práv a povinností z uvedené smlouvy nedošlo ani naplněním rozvazovací podmínky, neboť v rozhodném období nenastala skutečnost předvídaná v článku III. této smlouvy vedoucí k zániku smlouvy na základě rozvazovací podmínky, a to likvidace živnosti stěžovatele v činnosti, která byla předmětem dané smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a současně namítal vadu řízení pro neúplnost dokazování, jež mohla mít zásadní význam pro výsledek sporu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 č. j. 32 Odo 1745/2006-311 dovolání směřující proti výroku II., kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, zamítl, a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Předně z odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že pokud stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části výroku, jímž odvolací soud řízení zastavil, pak je v tomto rozsahu dovolaní stěžovatele zjevně subjektivně nepřípustné, a jako takové jej proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) občanského soudního řádu odmítl.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům částku 910.874,10 Kč s příslušným úrokem, po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud neřešil v této části otázku, jež by byla v rozporu s hmotným právem, a pokud jde o namítané posouzení splnění rozvazovací podmínky, dovolací soud poukázal na své předchozí rozhodnutí v dané věci, v němž konstatoval, že odvolací soud přijal správný závěr vycházeje ze zjištění, že v předmětné smlouvě uvedená skutečnost "likvidace živnosti nabyvatele v činnosti, která byla předmětem smlouvy", nenastala, a proto případnou částečnou změnu receptur nelze považovat za ukončení živnosti, vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že předmětem podnikání na základě živnostenského oprávnění byla živnost "výroba a prodej sojových výrobků", jež zahrnovala v rámci této volné živnosti možnost uskutečňovat nejen činnost, která byla předmětem smlouvy v čl. I., tj. produkci vegetariánských potravinářských výrobků.
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolaní je v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně, přípustné, není však důvodné. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že k výpovědi předmětné smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení §582 odst. 2 občanského zákoníku nedošlo, neboť z dopisu ze dne 29. 1. 1998 nevyplývá výslovný projev vůle stěžovatele směřující k zániku závazku výpovědí. Namítal-li stěžovatel, že se odvolací soud příliš upnul na sdělení stěžovatele v dopise ze dne 29. 1. 1998, v němž stěžovatel vedlejší účastníky informoval o nedostatečném odbytu výrobků podle jejich receptur, což vedlo stěžovatelek ukončení jejich výroby, konstatoval, že se odvolací soud správně zabýval posouzením a výkladem projevu vůle uvedeného v předmětném dopisu, neboť musel posoudit, zda došlo či nedošlo k zániku právního vztahu založeného smlouvou mezi účastníky na dobu neurčitou. Pokud stěžovatel spatřoval vadu řízení v neúplnosti dokazování ohledně posouzení charakteru výrobků vyráběných stěžovatelem ve vztahu k recepturám vedlejších účastníků, pak soud prvého stupně podle dovolacího soudu nepochybil, jestliže dokazování v tomto směru neprováděl, když požadované dokazování bylo pro posouzení existence a zániku smlouvy o placení renty irelevantní.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
V projednávané věci brojí stěžovatel v prvé řadě proti závěru obecných soudů, zda došlo ke splnění rozvazovací podmínky předmětné smlouvy. Ústavní soud však v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, v nichž je vysloven právní závěr, že případnou změnou receptur nezanikly práva a povinnosti z předmětné smlouvy, a že vedlejší účastníci proto měli právo na zaplacení sjednané renty, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Obecné soudy srozumitelně a jasně vyložily, proč ustanovení o rozvazovacích podmínkách předmětné smlouvy o "likvidaci živnosti" nelze vykládat v tom smyslu, že smlouva zanikne v případě, kdy se stěžovatel a E. P. odchýlí od receptur, které jim byly vedlejšími účastníky poskytnuty. Z pohledu Ústavního soudu je rovněž podstatné zdůraznit, že obsahem předmětné smlouvy uzavřené stěžovatelem a E. P. s vedlejšími účastníky bylo kromě přenechání veškerých receptur k přípravě speciálních výrobků také předání osobních zkušeností, znalostí a dovedností, včetně kontaktů na dealery a klientelu. Soudy proto při posuzování nároku vedlejších účastníků ze smlouvy správně zohlednily, že tito poskytli stěžovateli a E. P. základní informace a důležité kontakty, na jejichž základě své výrobky v rozhodném období produkovali, třebaže jiného složení, a s nimiž také v rozhodném období obchodovali.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy podrobně zabývaly argumentací stěžovatele a pečlivě hodnotily jeho návrhy na provedení důkazů. Ústavní soud považuje v této souvislosti za nezbytné poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny úkony, které jsou navrženy. O vznesených návrzích na doplnění dokazování by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. Takovému požadavku však obecné soudy v projednávané věci dostály (viz zejména str. 8 odstavec 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), a ostatně ani z obsahu příslušného spisu jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění dokazování před obecnými soudy.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu