ECLI:CZ:US:2009:3.US.1021.09.1
sp. zn. III. ÚS 1021/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. PhDr. B.H. a 2. Ing. V.H., obou zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009 č. j. 30 Co 56/2009-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení městského soudu jako soudu odvolacího, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Tímto výrokem odvolacího soudu mělo podle stěžovatelů dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Obecný soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované, České republiky, Ministerstva spravedlnosti, zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 28 878, 40 Kč. K odvolání žalované odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. V souladu s judikaturou Ústavního soudu "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ...rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti." (Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006.)
Stěžovatelé jsou toho názoru, že v jejich věci bylo v odvolacím řízení při rozhodování o nákladech řízení městským soudem postupováno takovým způsobem, že bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva stěžovatelé spatřují v tom, že městský soud při posuzování nároku na náhradu nákladů svévolně aplikoval jiné ustanovení, než je pro takový případ právním předpisem poskytnuto, čímž porušil zákon.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nedošlo. Při rozhodování o nákladech řízení městský soud aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., neboť vycházel z míry úspěchu a neúspěchu účastníků řízení. V předmětném řízení stěžovatelé požadovali na základě vylíčených skutečností zjevně nepřiměřenou částku a jejich úspěch v řízení byl nepatrný. Jejich požadavek byl v řízení před soudem prvního stupně téměř v celém rozsahu (93,4 %) zamítnut jako zcela nepřiměřený zákonným kritériím. Za této situace nepovažoval městský soud za odpovídající použití ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu citovaného ustanovené občanského soudního řádu, k čemuž ho stěžovatelé vybízí, ani přehodnocovat důvody, které vedly městský soud k rozhodnutí o nákladech řízení. S ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů, včetně rozhodnutí o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle, apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí městského soudu všechny tyto požadavky splňuje. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelů a Ústavní soud nenachází žádný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Námitku stěžovatelů, že se domnívají, že při rozhodování městského soudu byla "v míře až neobvyklé zohledněna okolnost, že zástupcem žalovaného v dané věci bylo Ministerstvo spravedlnosti, tj. orgán, jenž má na činnost soudů ze své povahy a postavení určitý vliv", nelze zohlednit. Jejich "domněnka" je zcela obecného charakteru, k níž neuvádějí jakékoli konkrétní argumenty, jež by dovolovaly dovozovat porušení principů spravedlivého procesu.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu