ECLI:CZ:US:2009:3.US.1022.09.1
sp. zn. III. ÚS 1022/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K., zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem Dělnická 9, Znojmo, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 33 Odo 1615/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a M. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2006 č. j. 19 Co 1334/2006-121, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2006 č. j. 24 C 150/2005-90 zamítající její žalobu o zaplacení částky 119 000,- Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici řízení (dříve v procesním postavení žalované).
Stěžovatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, pokud tento dovodil, že stěžovatelka, jako postupník, může požadovat zaplacení žalované částky s příslušenstvím jen oproti povinnosti vrátit vedlejší účastnici to, co by - pokud by nedošlo k postoupení pohledávky - měla uvedená firma vrátit vedlejší účastnici z důvodu spotřebovaného užívání předmětné bytové jednotky.
Dovolacímu soudu konkrétně stěžovatelka vytýká, že ve svém rozsudku "explicitně" nereagoval na jí formulovanou právní otázku zásadního významu a "nevyložil, na základě jakého pravidla chování je postupník povinen při vymáhání pohledávky vůči dlužníku formulovat synallagmatický petit". V tomto smyslu je prý odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku dovolacího soudu, neodkazující na konkrétní hmotně právní ustanovení, projevem rozhodovací libovůle. Jeho rozhodnutí se také údajně nijak nevypořádalo s její dovolací námitkou, která ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu tvořila otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a k porušení článku 1 Ústavy ČR.
II.
Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku nejprve stručně shrnul skutkový stav věci tak, že vedlejší účastnice uzavřela se společností TeK CB, s. r. o. smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejíž předmětem byla budoucí koupě konkrétní bytové jednotky. Podle této smlouvy byla vedlejší účastnice oprávněna byt užívat a přenechat ho do nájmu; toto oprávnění realizovala uzavřením nájemní smlouvy se společností R. Bosch spol. s r. o.
Obě tyto smlouvy shledal soud prvního stupně neplatnými; v prvním případě proto, že předmětem smlouvy byla k užívání nezpůsobilá bytová jednotka, ve druhém případě proto, že vedlejší účastnice v době uzavření nájemní smlouvy nebyla vlastnicí předmětné nemovitosti ani nedisponovala jiným právním titulem opravňujícím ji k takovému jednání.
Stěžovatelka předmětný byt užívala v konkrétním časovém období na základě nájemní smlouvy se společností R. Bosch spol. s r. o. - zaměstnavatelem stěžovatelky. Společnost stěžovatelce postoupila smlouvou pohledávku proti vedlejší účastnici představující zaplacené nájemné za konkrétní období. Vedlejší účastnice získala podle názoru odvolacího soudu bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu, což zakládá povinnost účastníků neplatné smlouvy vrátit si vzájemně přijatá plnění. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně se neztotožnil s jeho závěrem o nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice k vydání takového "protiplnění".
Stěžovatelka v dovolání odvolacímu soudu vytýkala, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž za otázku po právní stránce zásadního významu považovala problém, zda "v případě postoupení pohledávky jen jedné ze smluvních stran na vydání plnění z neplatné smlouvy je možné žalobě vyhovět i v případě, že v ní není vyjádřena vzájemnost vrácení plnění, které podle takové smlouvy tato smluvní strana obdržela od druhé smluvní strany".
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelkou uplatněná otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice k vydání vzájemného plnění z neplatné smlouvy již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K opačnému závěru dospěl dovolací soud v případě otázky postoupení pohledávky na vydání plnění z neplatné smlouvy jedním z účastníků smlouvy. Tato otázka se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím nevyskytla, a proto řešení této otázky zakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V této souvislosti dovolací soud uvedl, že v případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") o tzv. synallagmatický závazek. Tento závazek poté, co smlouva byla posouzena jako právní úkon absolutně neplatný, znamená, že v případě neplatné nájemní smlouvy je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním bytové jednotky a naopak pronajímatel je povinen vydat majetkový prospěch získaný inkasováním nájemného. V dané věci pak podle názoru dovolacího soudu se povaha výše citovaného ustanovení OZ projevuje tím, že "v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat vrácení pouze toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) převyšuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným".
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
III.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu z tohoto důvodu právo vykonávat dohled nad jinak nezávislou rozhodovací činností obecných soudů, včetně soudu dovolacího. Do rozhodovací činnosti těchto soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadený rozsudek dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci stěžovatelka namítá, že se dovolací soud nezabýval jí v dovolání uplatněným dovolacím důvodem, resp. že se nezabýval stěžovatelkou zformulovanou právní otázkou, čímž mělo dojít "k rozhodovací libovůli" a současně i k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud však těmto námitkám stěžovatelky nemůže přisvědčit.
Dovolací soud se otázkou, posouzenou jako dosud v soudní praxi dovolacího soudu neřešenou a tudíž po právní stránce zásadního významu, zabýval; v tomto směru lze jen pro stručnost odkázat na závěr odůvodnění napadeného rozsudku. Protože standardním ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, tedy i srozumitelně a logicky odůvodnily, zkoumal Ústavní soud, zda napadený rozsudek netrpí takovými nedostatky, které by byly v rozporu s obecnými požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku. Ani v tomto směru žádné pochybení zásadního charakteru, které by svou intenzitou dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, nezjistil.
Právní názor zaujatý a formulovaný dovolacím soudem v napadeném rozsudku podle názoru Ústavního soudu je v souladu s názory právní teorie ve výše vymezené otázce (viz Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, Komentář, C. H. BECK, 1.vydání 2008, str. 1192-1194)).
Ústavní soud respektuje roli Nejvyššího soudu, kterému je svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva. Právě s ohledem na Ústavnímu soudu vymezené pravomoci nelze než ve vztahu k námitkám stěžovatelky konstatovat, že její nesouhlas s právním názorem obecných soudů a polemika v tomto směru vedená nemá sama o sobě žádný ústavněprávní rozměr. Výklad předpisů obecného práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný výklad, který je ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu