ECLI:CZ:US:2009:3.US.1033.09.2
sp. zn. III. ÚS 1033/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. M., zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2009, č. j. 7 Co 554/2009-1113, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 1. 2009, č. j. 9 P 206/2008-1091, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 1,2, čl. 4 odst. 1,4, čl. 7, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1,2, čl. 14, čl 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 2 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě, čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávním řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 9 P 206/2008-1091, okresní soud 1/ nařídil výkon rozhodnutí ze dne 1. 4. 2005, č. j. P 90/2005-290 (jímž došlo k úpravě styku prarodičů s nezletilou V. K.), kterým uložil stěžovatelce (matce nezletilé) pokutu 5 000 Kč za neuskutečněný styk ve dnech 2. 2. - 3. 2. 2008, a 2/ zamítl návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 P 90/2005-891, jímž jí bylo "zakázáno s nezletilou V. opustit území České republiky po dobu, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na změnu rozhodnutí o styku otce s nezletilou".
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 3. 2009, č. j. 7 Co 554/2009-1113, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že uložení (opětovné) pokuty stěžovatelce za zmařený styk nezletilé s prarodiči považuje za účelný a "to tím spíše, že ... tím, že se spolu s nezletilou zdržuje po dobu více jak jednoho roku na neznámém místě a znemožňuje postup soudu podle §273 odst. 3 o. s. ř. ...". Zmaření styku přitom (z podrobně rozvedených důvodů) "nelze omluvit" ani podáními stěžovatelky (z 23. 1. 2008 a 29. 1. 2009), jimž soudu oznámila "nástup na ozdravný pobyt s nezletilou" a změnu trvalého bydliště, ani tím, že stěžovatelka požádala o změnu úpravy styku s otcem nezletilé a jejími prarodiči; tvrzení matky o nutnosti ozdravného pobytu odvolací soud označil za účelové, mj. i s ohledem na to, že sama stěžovatelka uvedla, že s odjezdem tři týdny vyčkávala, pročež nezletilá prokazatelně pobývala v lázeňském zařízení až od 13. 5. 2008, a stěžovatelka sama další údaje o svém pobytu orgánům péče o dítě, soudu ani otci nezletilé nesdělila. Odvolací soud potvrdil jako věcně správný i výrok o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření, jestliže dosud neuplynula doba, po kterou má trvat, a stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že důvody pro trvání předběžného opatření pominuly. Zdůraznil, že obavy otce nezletilé z ohrožení výkonu rozhodnutí o styku nezletilé s ním i s jeho rodiči byly důvodné, jelikož matka s nezletilou opustily trvalé bydliště, zdržují se již řadu měsíců na neznámém místě a nelze vyloučit, že již opustily či opustí Českou republiku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně namítá, že výkon rozhodnutí byl nařízen, ačkoli předem obeznámila okresní soud o nutnosti odjezdu nezletilé na ozdravný pobyt; to, že nyní (více jak po roce) tento soud "neakceptoval důvody a doklady" dosvědčující nutnost odjezdu, aniž je dříve zpochybnil či vyzval k jejich doplnění, považuje za "krajně nekorektní". Odvolací soud podle jejího názoru chybně užil k podpoře svých závěrů i argument o (vůči ní) zahájeném trestní stíhání; počátkem února 2008 však trestní stíhání neprobíhalo a pokud se soud dovolává toho, že se po "inkriminované době" nevrátila s nezletilou do svého bydliště, zaměňuje "následek za příčinu". Ohrazuje se i proti tomu, že by se - podle napadených rozhodnutí - měla zdržovat se v místě bydliště, a pokud tak nečiní, porušuje "nespecifikované zákonné povinnosti", což zakládá důvod pro její postih; argumentuje-li odvolací soud proto i její nepřítomností v místě bydliště v pozdější době, jde o argumentaci rovněž "nekorektní". Stěžovatelka považuje za důležité, že výkon rozhodnutí "z roku 2005" byl nařízen za situace, kdy okresní soud zůstává ve věci jejích návrhů na změnu titulu "dva roky nečinný". K výši uložené pokuty pak namítá, že si obecný soud neopatřil potřebné podklady o jejích skutečných majetkových poměrech, a ve svých závěrech vychází (opakovaně) pouze z tvrzení otce nezletilé, učiněného v její nepřítomnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávně relevantní nedostatky, jak jsou v judikatuře Ústavního soudu standardně traktovány, v dané věci přítomny nejsou, a to ani v rovině skutkové ani jejího právního posouzení. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při opatření potřebného skutkového základu pro napadená rozhodnutí, dán není a stejně tak nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného (procesního) práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Právní názory, jež ve prospěch výroku o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty obecné soudy uplatnily, jsou adekvátní, předvídatelné, a obecné soudy je přiléhavě ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Ústřední výhrada stěžovatelky (o předběžném upozornění na plánovaný odjezd "na ozdravný pobyt", resp. že na ně nebylo reagováno) je ve vztahu k nařízení výkonu rozhodnutí evidentně nerozhodná; ostatně stěžovatelka obecným soudům nevytýká více, než že jejich závěry byly (toliko) "nekorektní". Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, že zde objektivní důvody, pro které nemohl být nařízený styk prarodičů s nezletilým dítětem uskutečněn, nebyly, resp. nebyly doloženy. Obdobně další argumenty, jež ku své obraně stěžovatelka použila (zejména poukaz na "chybnou" argumentaci odvolacího soudu zahájeným trestním stíháním, či z napadených rozhodnutí neopodstatněně dovozované povinnosti zdržovat se jen v místě bydliště) nejsou relevantní, neboť podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí nepostihují.
Oběma napadeným rozhodnutím nechybí smysluplné (a postačující) odůvodnění ani ohledně výše pokuty, jež byla stěžovatelce uložena s přihlédnutím k jejím (soudu známým) majetkovým poměrům, které sice v ústavní stížnosti popírá, k nimž však v řízení jiná (doložitelná) tvrzení nevznesla.
Ústavněprávní relevanci nelze přiznat ani námitkám ohledně údajně nerovného postavení účastníků řízení, založené tvrzením, že obecný soud dosud nečinil k návrhům jí podaným - oproti návrhům otce nezletilé - žádné procesní úkony. I kdyby tomu tak bylo, "spravedlivý proces" v těch částech řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, tím dotčen být logicky nemůže.
Byť ústavní stížností stěžovatelka napadla i výrok, jímž obecné soudy zamítly návrh na zrušení předběžného opatření, námitky proti němu (z obsahového hlediska) nevznesla.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu