ECLI:CZ:US:2009:3.US.1035.09.1
sp. zn. III. ÚS 1035/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Romanem Stýblem, advokátem v Brně, Husova 8a, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009 č. j. 8 Ca 263/2007-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 3. 2009 č. j. 8 Ca 263/2007-242, a to pouze v jeho výroku II, přičemž tvrdila, že uvedený soud jí neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejích práv zaručených čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, k žalobě stěžovatelčiny právní předchůdkyně městský soud výrokem I výše označeného rozsudku zrušil fiktivní rozhodnutí Ministerstva kultury (druhého žalovaného), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Národního památkového ústavu (prvního žalovaného), a věc vrátil druhému žalovanému k dalšímu řízení, výrokem II pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení uvedený soud odůvodnil tak, že žalobkyně sice měla úspěch, avšak usnesením soudu ze dne 31. 3. 2005 č. j. 8 Ca 234/2004-10 byla osvobozena od soudních poplatků, usnesením soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 8 Ca 234/2004-96 pak byla osvobozena od soudních poplatků "v plném rozsahu", a že odměna soudem ustanovených advokátů byla vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu. Pokud v podání ze dne 4. 2. 2009 žalobkyně tvrdila vzniklé náklady v celkové výši 532 Kč za tisk, kopie a poštovné, toto své tvrzení nijak nedoložila.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odmítla tuto argumentaci jako vadnou. Skutečnost, že byla osvobozena od soudních poplatků a že byla uhrazena odměna ustanovenému advokátovi, prý nijak nedevalvuje její nárok na náhradu nákladů řízení. Konstatování, že žalobkyně nedoložila vzniklé hotové náklady, nelze považovat za opodstatněný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, jestliže jí městský soud nedal možnost se vyjádřit a tvrzené náklady prokázat. Poukazuje na to, že v jiné soudní věci vedené (patrně) před stejným soudem jí za stejné situace (na základě podobného podání) byla náhrada nákladů přiznána. Pokud ji městský soud neseznámil se svým právním názorem na procesní postup odlišným od dřívějšího a neumožnil jí na něj reagovat, přizpůsobit se a vyhovět mu a ani se k němu vyjádřit, vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Následkem toho došlo ke zmenšení stěžovatelčina majetku, a tudíž k zásahu do práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 Listiny. Závěrem stěžovatelka poukazuje na nenaplnění poučovací povinnosti ze strany městského soudu ve smyslu §5 občanského soudního řádu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, stěžovatelka v důsledku údajně vadného postupu městského soudu byla zkrácena na nákladech řízení o částku 532 Kč. Vzhledem k výši této částky je zřejmé, že jde o zcela bagatelní věc, kdy případné pochybení příslušného orgánu veřejné moci nemá pro stěžovatelku, resp. její majetkovou sféru, podstatné faktické dopady. Nicméně zákonem o Ústavním soudu z ústavněprávního přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti bagatelní věci vyloučeny nejsou (srov. např. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Na straně druhé je Ústavní soud názoru, že nelze zcela přehlížet právě faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci na fyzickou či právnickou osobu, jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak i z hlediska přímo dotčeného subjektu, pokud pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání uvedené částky, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i v prodlužování soudních a jiných právních řízení, jakož i ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být pouhé porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, jež lze zjistit pouhým nahlédnutím do advokátního tarifu. Tyto náklady někdy mnohonásobně přesahují částku, o niž je spor veden. Lze se přitom důvodně ptát, zda by rozumně uvažující subjekt, jenž by tyto náklady na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem byl schopen nést sám, byl také ochoten do takového řízení vstoupit, a tudíž zda v některých případech, kdy osoby z důvodu nemajetnosti požadují po České advokátní komoře určení advokáta pro bezplatné zastupování před Ústavním soudem, nezneužívají svého postavení.) Z těchto důvodů by dle názoru Ústavního soudu možnost přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci v evidentně bagatelních věcech měla být otevřena především tehdy, jestliže v nich jde o principiální otázky ochrany základních práv a svobod, jež mají obecnější dosah (význam).
Vycházeje z výše uvedených úvah, Ústavní soud zkoumal možnost dotčení ústavně zaručených práv a základních svobod. Vzal přitom v úvahu povahu věci (tedy že nejde o meritum věci, ale o náhradu nákladů řízení) i pochybení, jehož se městský soud měl dopustit (tedy že stěžovatelce, resp. její právní předchůdkyni, nepřiznal náhradu nákladů řízení, ač prý jejich výši prokázala, eventuálně že jí k tomu neposkytl žádný prostor) a dospěl k závěru, že nejde o (eventuální) pochybení tak zásadního charakteru, jež by vzhledem k míře, jakou byla stěžovatelka fakticky dotčena, bylo natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu