ECLI:CZ:US:2009:3.US.105.09.1
sp. zn. III. ÚS 105/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti D. P., zastoupené matkou D. P., jako opatrovnicí, právně zastoupené JUDr. Liborem Salajem, advokátem se sídlem v Prostějově, Winklerova 27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 98/2008 ze dne 26. 11. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Cad 13/2008 ze dne 28. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení článků 2, 3, 4 a 5 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů.
Jak je patrno z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Cad 13/2008, požádala stěžovatelka, která je osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, zastoupená svou matkou jako opatrovnicí, o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi -doplatku na bydlení (§33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) za měsíc únor 2008. Této její žádosti odbor sociálních věcí v Prostějově rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008 pod č. j. 8271/2008/PRO nevyhověl (s odůvodněním, že žadatelka nemá nárok na dávku příspěvku na živobytí a její příjmy převyšují 1,3 násobek částky jejího živobytí) a Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, svým rozhodnutím č. j. KUOK 28440/2008 ze dne 25. 3. 2008 uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání stěžovatelky zamítl, mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatelka sice splňuje podmínku nároku na doplatek na bydlení uvedenou v ustanovení §33 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neboť je nájemkyní bytu (kde jsou k trvalému pobytu přihlášeni její tři nezletilí sourozenci), který užívá a v němž je hlášena k trvalému pobytu a po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení (2.399,59 Kč) by byl příjem její a osob s ní společně posuzovaných (8.893,33 Kč), zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí (0 Kč), nižší než částka živobytí všech posuzovaných osob, nesplňuje však již další podmínku vzniku tohoto nároku upravenou v ustanovení §33 odst. 3 věta prvá téhož zákona, neboť sice získala příspěvek na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře, jenž jí za měsíc leden 2008 náležel ve výši 1.967,- Kč, avšak nezískala nárok na příspěvek na živobytí. Ten jí nebyl přiznán proto, že její příjem, vypočtený podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, činí 4.924,73 Kč a přesahuje tak částku živobytí jmenované (3.126,- Kč). Jelikož částka příjmu zjišťovaného pro účely příspěvku na živobytí stěžovatelky přesahuje 1,3 násobku částky živobytí zjišťované pro účely příspěvku na živobytí stěžovatelky, nesplňuje žadatelka ani podmínku upravenou v ustanovení §33 odst. 3 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi. Okruh osob se stěžovatelkou pro splnění uvedeného nároku společně posuzovaných byl stanoven s odkazem na ustanovení §8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a §7 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem shora označeným tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci a nepochybil, pokud dovodil, že stěžovatelka nárok na doplatek na bydlení nemá, neboť jí nevznikl nárok na příspěvek na živobytí požadovaný ustanovením §33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a nelze na ni vztáhnout ani výjimku uvedenou ve větě druhé uvedeného ustanovení.
O kasační stížnosti stěžovatelkou podané proti uvedenému rozhodnutí správního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatelky (namítající, kromě nestrannosti a účelovosti rozhodnutí, ignoraci ustanovení 5 odst. 2 zákona o existenčním a životním minimu i ustanovení §8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi s tím, že pro účely rozhodování o doplatku na bydlení měly být zohledněny příjmy všech osob u ní hlášených k trvalému pobytu), které jsou obdobné povahy, jako námitky uváděné nyní v ústavní stížnosti. Objasnil konstrukci dávek systému hmotné nouze, a vysvětlil, že pro vznik nároku na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze (§33 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi) musí být kumulativně splněno několik podmínek a to, že žadatel musí mít nárok na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře), nárok na příspěvek na živobytí ze systému hmotné nouze [§2 odst. 2 písm. a) a §21 zákona o pomoci v hmotné nouzi] a musí být nájemcem bytu, který užívá. Pokud splní tyto podmínky, pak za situace, kdy jeho příjem po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení je nižší než částka na živobytí, vznikne mu nárok na doplatek na bydlení. Vyjádřil názor, že tím, že zákon o hmotné nouzi takto vzájemně provázal podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení, vyjádřil záměr přispívat ze systému pomoci v hmotné nouzi na náklady bydlení jen relativně úzce vymezené skupině osob s nízkými příjmy. Stejně jako v případě předcházejících rozhodnutí dříve rozhodujících orgánů kasační soud rozvedl důvody, které vedly k závěru o splnění jedné z těchto podmínek u stěžovatelky, a to nároku na příspěvek na bydlení v systému státní sociální podpory, a zároveň v této části svého odůvodnění také zdůvodnil, proč i další osoby trvale hlášené v bytě - v případě stěžovatelky i její tři nezaopatření nezletilí sourozenci - pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení tvoří společenství osob společně posuzovaných, když mj. uvedl, že je logické, aby se ti, kdo užívají společně určitý typ bydlení, všichni podíleli na úhradě jeho nákladů, které také s počtem osob užívajících byt rostou. Podrobně dále objasnil, že o odlišnou situaci, než u příspěvku na bydlení, jde však v případě zjišťování existence nároku stěžovatelky na příspěvek na živobytí, neboť pro účely tohoto příspěvku na živobytí je stěžovatelku (poživatelku invalidního důchodu, narozenou v roce 1986) třeba posuzovat samostatně. Okruh osob, které mohou být posuzovány pro tyto účely společně, stanoví zákon o životním a existenčním minimu (§2 odst. 1, §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Stěžovatelka pro tyto účely nemůže být posuzována společně se svými nezletilými sourozenci (§4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu), neboť tyto děti, i když se stěžovatelkou bydlí, jsou ex lege vždy posuzovány se svými rodiči, což je logické, neboť příspěvkem na živobytí se v systému hmotné nouze řeší případný nedostatek prostředků k zajištění výživy a základních osobních potřeb. Určení okruhu osob zde společně posuzovaných proto musí respektovat především právní vazby těchto osob ve smyslu existence vzájemné vyživovací povinnosti, přičemž takovou povinnost mají v daném případě k sourozencům stěžovatelky jejich rodiče. Proto pro účely pomoci v hmotné nouzi, směřující k zajištění garance dostatečných prostředků na výživu těchto tří dětí, musejí být tyto posuzovány společně s rodiči a nikoliv se stěžovatelkou. Ta je pak posuzována samostatně, neboť její rodiče k ní již vyživovací povinnost podle práva rodinného nemají a ona sama rovněž ve vztahu ke svým sourozencům takovou povinnost nemá. Při tomto samostatném posuzování stěžovatelky pak, jak dále kasační soud objasnil s odkazem na skutková (ve stížnosti nezpochybňovaná) zjištění - stěžovatelka není v hmotné nouzi pro nárok na příspěvek na živobytí a jak dovodil, její výživa a osobní potřeby nejsou ohroženy, neboť i pokud z celkového příjmu cca 9.000,-Kč (její invalidní důchod spolu s příspěvkem na bydlení) uhradí skutečné náklady spojené s bydlením (podle správního spisu v průměru kolem 4.500,- Kč), zůstane jí k dispozici na vlastní výživu částka řádově o jednu třetinu vyšší, než činí životní minimum jednotlivce (3.126,- Kč). K poukazu stěžovatelky na ustanovení §8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, určujícího, že pro účely doplatku na bydlení je okruh společně posuzovaných osob shodný jako u příspěvku na bydlení (v případě stěžovatelky ona a její tři sourozenci), kasační soud uvedl, že toto ustanovení nemůže na závěru o neexistenci nároku na doplatek na bydlení ničeho změnit za situace, kdy stěžovatelka, jak dříve zdůvodnil, nemá nárok na příspěvek na živobytí. Konečně se pak kasační soud podrobně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, týkající se aplikace ustanovení §5 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu, obsahujícím zákaz užití existenčního minima u tam vyjmenovaných osob (poživatel starobního důchodu, nezaopatřené dítě, osoba plně invalidní a osoba starší 65 let). Kromě jiného dal v této části svého zdůvodnění najevo, že v případě stěžovatelky použití hranice existenčního minima nepovažuje za logicky přípustné, zároveň však uvedl, že v daném případě použití uvedené hranice nebylo důvodem pro závěr o neexistenci nároku na doplatek na bydlení. Odchylný názor kasačního soudu na aplikaci ustanovení §33 odst. 4 zákona o hmotné nouzi tak nevedl k odlišnému posouzení nároku na dávku, a proto také nepřikročil ke zrušení napadeného rozsudku a z důvodů shora uvedených i dalších, v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedených, kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka v podstatě obdobně jako v kasační stížnosti polemizuje se závěry v dané věci dovozovanými dříve ve věci rozhodujícími orgány. Má za to, že Nejvyšší správní soud neměl k dispozici všechny informace, jinak by, jak uvádí, "nemohl tvrdit, co tvrdí". Poukazuje na to, že žádala, aby oba byty (tj. byt, jehož je ona nájemkyní a dále byt užívaný její matkou), které jsou podle jejího tvrzení propojeny, byly posuzovány společně. Tomu Městský úřad v Prostějově nevyhověl z důvodu, že se jedná o dvě bytové jednotky, což vedlo matku stěžovatelky k tomu, že do bytu stěžovatelky přihlásila své nezletilé děti, neboť pokud oba byty užívají společně, nepovažovala za morální, aby užívání bytu platila stěžovatelka ze svého důchodu v celé výši. Poukázala na to, že pokud byl žádán doplatek na bydlení bytu matky, tento nebyl přiznán proto, že byly započteny i příjmy dětí. Opakovaně jako v kasační stížnosti pak poukazuje - k problému okruhu společně posuzovaných osob - na ustanovení §8 odst. 2 zákona o hmotné nouzi, které stanoví, že pro účely doplatku na bydlení je okruh společně posuzovaných osob shodný jako u příspěvku na bydlení, poskytovaného podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a vytýká soudu, že toto ustanovení ignoroval a nebral také v úvahu ustanovení §4 zákona o životním a existenčním minimu. Dává dále najevo nesouhlas s tím, že kasační soud hodnotí zákon o životním a existenčním minimu jako technickou veličinu a vytýká jmenovanému soudu, že není schopen pochopit jeho účel, přitom jde o klíčový zákon, od něhož se odvíjí spousta dávek v sociálním zabezpečení. Odkazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04 a dává najevo nesouhlas s praxí Městského úřadu v Prostějově, který v několika případech ponechal potřebné rodiny bez pomoci. Popisuje dále situaci v rodině a na závěr po citaci příslušných článků Úmluvy o právech dítěte a definicích absolutní, relativní a subjektivní chudoby, navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť podle ní porušují ústavně zaručená práva shora označená.
Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Cad 13/2008, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Na úvod třeba poznamenat, že stěžovatelka na některých místech ústavní stížnosti zaměňuje své postavení s postavením své matky resp. s její situací a že na těchto místech pomíjí fakt, který Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, totiž fakt, že ústavní stížnost podává jen stěžovatelka, jako žadatelka o dávku - doplatek na bydlení na byt, kolaudovaný jako byt samostatný, jehož je nájemkyní. Tento fakt je totiž někdy v ústavní stížnosti pomíjen, neboť argumenty tam uváděné se mnohdy vztahují i k postavení matky stěžovatelky resp. celé rodiny, žijící však, podle obsahu připojeného spisu, ve dvou (dle kolaudace) samostatných bytech. Na tomto místě třeba také uvést, že stěžovatelka, jak již shora uvedeno, je osobou sice invalidní, ale již zletilou ve věku necelých 23 let, přitom ve smyslu ustanovení čl. 1 Úmluvy o právech dítěte pro účely uvedené smlouvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let. Již z tohoto důvodu tak stěžovatelce, o jejíž ústavně zaručená práva v tomto řízení jde, nelze přisvědčit v tom, že napadeným rozhodnutím mohla být v poměru k ní porušena práva zaručovaná ve shora označených článcích Úmluvy o právech dítěte. Bylo tak třeba posoudit, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do práva zaručovaného článkem 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který s ohledem na povahu věci přichází v úvahu spolu s právem na soudní ochranu, zaručovaným článkem 36 a násl. Listiny.
Článek 30 odst. 2 a 3 Listiny stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Ve smyslu ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny se také tohoto práva lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 odst. 2 Listiny provádějí. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení toho, zda správní soudy, přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů, postupovaly při posuzování splnění podmínek nároku stěžovatelkou u správních orgánů uplatněného ústavně konformním způsobem při aplikaci a výkladu zákona č.111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, jenž je jedním ze zákonů provádějících garanci práva plynoucího z čl. 30 odst. 2 Listiny a který upravuje - dlužno říci, že v návaznosti na další zákony o existenčním a životním minimu a o státní sociální podpoře, příp. i další zákony nikoliv jednoduchým a snadno seznatelným způsobem - podmínky vzniku nároku na doplatek na bydlení. Po seznámení se s obsahem připojeného spisu však Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Za stavu, kdy ani stěžovatelka nezpochybňovala skutková zjištění, týkající se samotných zjištěných příjmů a nákladů na bydlení, a za situace, kdy byt, jehož je nájemkyní, v poměru k němuž uplatnila nárok na doplatek na bydlení, je kolaudován jako byt samostatný a zákon neskýtá podklad pro vyhovění požadavku, aby při posuzování jejího nároku bylo přihlíženo i k situaci v dalším, podle ní propojeném, bytě její matky, je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, který se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky, v zásadě opakovanými nyní v ústavní stížnosti.
Kasační soud podrobně, zákonu odpovídajícím způsobem, jak shora naznačeno, objasnil konstrukci jednotlivých dávek poskytovaných v systému hmotné nouze, tj. doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí, podmínky vzniku nároku na ně i nároku na příspěvek na bydlení, poskytovaného v systému státní sociální podpory, jakož i důvody pro stanovení odlišného okruhu tzv. společně posuzovaných osob pro příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí. Po korekci názoru krajského soudu na aplikaci ustanovení §33 odst. 4 zákona o hmotné nouzi sám již při posuzování předmětného nároku stěžovatelky ve svých úvahách vycházel z hranice nikoliv existenčního minima, nýbrž minima životního, zároveň však zdůraznil, že použití hranice existenčního minima v úvahách krajského soudu nebylo důvodem pro závěr o neexistenci nároku na doplatek na bydlení. Tímto důvodem - za stavu, kdy s ohledem na skutková zjištění učiněná již správními orgány, nebylo možno vztáhnout na stěžovatelku výjimku uvedenou ve větě druhé ustanovení §33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi - bylo nesplnění jedné ze zákonem stanovených podmínek jeho vzniku v ustanovení §33 odst. 3 věta prvá, totiž neexistence nároku stěžovatelky na příspěvek na živobytí, přičemž důvod nesplnění podmínek pro přiznání tohoto nároku stěžovatelce byl rovněž kasačním soudem ústavně konformním způsobem vysvětlen také objasněním důvodů, proč pro účely tohoto nároku musela být stěžovatelka posuzována samostatně a nikoliv se společně žijícími sourozenci. V odůvodnění svého rozhodnutí tak již kasační soud reagoval na námitky stěžovatelky, týkající se aplikace ustanovení §8 odst. 2 zákona o hmotné nouzi a §5 odst. 2 zákona o existenčním a životním minimu, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud výhrady, přičemž v této souvislosti také zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu, který je ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, především povolán k výkladu "jednoduchého práva" a jeho sjednocování. Pokud pak stěžovatelka dává najevo rozhořčení nad tím, že Nejvyšší správní soud podle ní bagatelizuje tak významný zákon, jako je zákon o existenčním a životním minimu, jde o nedorozumění, neboť jmenovaný soud v odůvodnění svého rozhodnutí výrazu technická veličina, k němuž má stěžovatelka výhrady, použil pouze proto, aby srozumitelně vysvětlil význam užívání hranic existenčního a životního minima v zákoně o hmotné nouzi.
Ústavní soud tak uzavírá, že způsob aplikace příslušných ustanovení a jejich interpretaci kasačním soudem v napadeném rozhodnutí považuje za ústavně konformní a, jakkoli vnímá nepříznivou finanční situaci rodiny stěžovatelky jako svízelnou, důvod pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a následkem toho i právo zaručované čl. 30 odst. 2 Listiny, neshledal. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu