ECLI:CZ:US:2009:3.US.107.09.1
sp. zn. III. ÚS 107/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel V. S., zastoupený JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 945/2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 6 To 556/2007, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 3 T 75/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byl stěžovateli s poukazem na §455 odst. 2 tr. řádu a §235 odst. 2 tr. zák. přeměněn trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let v nápravně pracovním zařízení se zvýšenou ostrahou bez konfiskace majetku, který mu uložil soud I. stupně v Bälti (Moldavská republika) dne 30. 3. 1999 č. 1-154/99 ve spojení s usnesením soudu II. stupně v Bälti (Moldavská republika) č. Ia-338/99, na trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněný se pro výkon trestu dle §39a odst. 2 písm. b) a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem; v ostatním zůstal rozsudek beze změny.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že dovolání stěžovatele nesměřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jak má na mysli ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s uznáním a výkonem rozhodnutí cizozemského státu, a takové rozhodnutí napadnout mimořádným opravným prostředkem, tj. dovoláním, efektivně nelze.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle ustanovení §452 odst. 1 a 3 tr. řádu byl pro rozhodnutí v jeho věci příslušným v prvním stupni Krajský soud v Plzni, a nikoli Okresní soud v Chebu. Namítá posléze, že oba soudy ve svých rozsudcích neodůvodnily "adekvátnost druhu a délky uloženého trestu" ve vztahu ke "stupni společenské nebezpečnosti takového činu (za nějž byl odsouzen shora uvedenými rozhodnutími soudů Moldavské republiky), osobním poměrům obviněného a možnosti jeho nápravy", čímž postupovaly v rozporu s dotčenými ustanoveními trestního řádu. Obecné soudy podle stěžovatele opomenuly zejména skutečnost, že "od uložení trestu cizozemským soudem již žádný trestný čin nespáchal a v České republice vede řádný život". Okresní soud mu uložil trest odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby trestného činu vydírání (podle §235 odst. 1 a 2 tr. zák.), se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a krajský soud jako odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což pokládá za nesprávné.
Stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu nebyl rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 2 tr. řádu, a má nadále za to, že "takový rozsudek vzhledem k ustanovení §451 odst. 1 tr. řádu imanentně obsahuje jak uznání viny, tak uložení trestu", v důsledku čehož "dovolání je proti němu přípustné podle §265a odst. 1 tr. řádu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Dovolací soud přiléhavě stěžovateli připomenul, že podle ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§265a odst. 1 tr. řádu), a zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že tato podmínka není splněna v případě usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí podle §455 odst. 2 tr. řádu.
Že dovoláním (a následně ústavní stížností) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit ustanovením §265a tr. řádu, je nezpochybnitelné, a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu - ani - neklade ústavněprávně relevantní argument. Již dovolací soud poukázal na konstantní judikatorní názor (vyjádřený ve vlastních rozhodnutích, jejichž nosné důvody jsou přiměřeně použitelné i pro postup podle tr. řádu ve znění účinném ode dne 1. 11. 2004, kupř. v usnesení ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004, uveřejněném pod č. T 674 v sešitě č. 3 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 211/2005), podle kterého se v řízení o samotném výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí rozhoduje v situaci, kdy již je rozsudkem cizího státu otázka viny a trestu závazně vyřešena.
Zbývá se tedy zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Za situace, kdy není důvod upírat validitu závěru Nejvyššího soudu, podle něhož dovolání nebylo (objektivně) přípustné, je standardním závěrem Ústavního soudu, že dovolání nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže.
Ústavní soud však nemohl hodnotit posuzovaný návrh, pakliže směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, za opožděný [§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu] proto, že stěžovatel byl odvolacím soudem - byť nesprávně - poučen, že "proti tomuto rozhodnutí může dovolání podat ... obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týká"; Ústavní soud totiž opakovaně judikoval (srov. např. sp. zn. II. ÚS 618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06, III. ÚS 2206/07), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.
Soud příslušný k rozhodnutí o "výkonu" postupem podle §452 tr. řádu uznaného cizozemského rozhodnutí se v návaznosti na §455 odst. 2 tr. řádu určí podle obecných ustanovení tohoto zákona (jeho §16 až §18), v důsledku čehož není výstižný stěžovatelův poukaz na §452 odst. 1 a 3 tr. řádu; posledně zmiňovaná ustanovení dopadají na řízení o "uznání" cizozemského rozhodnutí, tj. na řízení odlišné tomu, ze kterého vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Porušení základních práv stěžovatele v projednávané věci nelze shledat ani co do odůvodnění "adekvátnosti a délky uloženého (přeměněného) trestu", neboť obecné soudy věc řádně projednaly a ve svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami (též se zřetelem k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 10 To 8/2006, vydaného v řízení o "uznání" předmětných rozhodnutí soudů Moldavské republiky) se při rozhodování řídily. Jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, uplatněné právní názory (hodnocení podmínek uznání cizozemského rozsudku s přeměnou v něm uloženého trestu, která spočívá v přizpůsobení trestu tak, aby odpovídal právnímu řádu České republiky a přitom se co nejvíce blížil trestu, který byl uložen odsuzujícím státem) korespondují jejich standardní judikatuře (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 7 Tpjn 303/2007, nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 601/04, N 34/44 SbNU 417, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2853/08), a nemohou tudíž představovat ústavněprávně relevantní exces či libovůli, pročež ani námitka nedostatkem spravedlivého procesu (čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu námitky, které uplatnil již před obecnými soudy, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není referenčním kriteriem přezkumu ústavněprávního.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému hodnocení nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu