ECLI:CZ:US:2009:3.US.108.08.1
sp. zn. III. ÚS 108/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Arnošta Malíka, správce konkursní podstaty úpadce METAL PROGRES, a. s., se sídlem Tetčice, Rosická 343, zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Vackova 44, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 Cmo 320/2007-56, za účasti vedlejší účastnice PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, zastoupené JUDr. Ivanou Markusovou, advokátkou v Brně, Údolní 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 12. 2007 se stěžovatel (žalobce v původním řízení) domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 Cmo 320/2007-56. Brojil proti tomu, že mu nebylo doručeno odvolání podané žalovanou proti prvostupňovému výroku o náhradě nákladů řízení a nebyl tedy seznámen s tím, že výrok II prvostupňového usnesení nenabyl právní moci. Namítl také, že nebyl vyrozuměn o konání jednání a nemohl tak být přítomen projednávání věci. Dle stěžovatele tímto postupem byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 Cm 142/2006, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 10. 7. 2006 žalobu proti žalované o zaplacení určité částky s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo. Dne 26. 2. 2007 stěžovatel navrhl záměnu účastníka řízení - žalobce, neboť celá pohledávka byla postoupena jedné obchodní společnosti. Na výzvu soudu daná obchodní společnost sdělila, že souhlasí se vstupem do řízení, avšak následně svůj souhlas odvolala. Z toho důvodu rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 3. 2007 č. j. 35Cm 142/2006-36 tak, že nevyhověl návrhu stěžovatele (žalobce) na vstoupení této obchodní společnosti do řízení na jeho místo.
Na ústním jednání dne 21. 6. 2007 vzal stěžovatel žalobu zpět z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace. Krajský soud v Brně vydal dne 21. 6. 2007 pod č. j. 35 Cm 142/2006-48 usnesení, kterým ve výroku I rozhodl o zastavení řízení a ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neshledal zavinění stěžovatele na zastavení řízení.
Žalovaná podala odvolání proti nákladovému výroku II s tím, že její chování nebylo příčinou zpětvzetí žaloby stěžovatelem a uvedla, že stěžovatel přestal být dobrovolně, na základě svého právního úkonu (postoupení pohledávky), aktivně legitimován k žalobě. Krajský soud v Brně předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci s tím, že odvolání nebylo doručováno ostatním účastníkům řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodl, bez nařízení jednání, usnesením ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 Cmo 320/2007-56 tak, že změnil nákladový výrok II prvostupňového soudu a uložil stěžovateli nahradit žalované straně náklady řízení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel zavinil zastavení řízení, když sám v průběhu řízení postoupil svou pohledávku; nesouhlas postupníka se vstupem do řízení namísto stěžovatele (postupitele) přitom nelze klást za vinu žalované.
Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že nemá za to, že by byla postupem obecných soudů porušena práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny či byla porušena ustanovení občanského soudního řádu. Soud odkázal na své rozhodnutí a poukázal na znění §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.
Ve věci se vyjádřila též vedlejší účastnice (žalovaná v původním řízení), která navrhla ústavní stížnost zamítnout, a to s odkazem na znění §210 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo zásah do jiného základního práva.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a zřejmý rozpor s principy spravedlnosti však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že mu nebylo doručeno odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení a k projednání odvolání nebylo nařízeno ústní jednání. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel zpochybňuje své zavinění na zastavení řízení (jako ve zpětvzetí žaloby uvedl, že vzhledem k postoupení pohledávky a nesouhlasu postupníka se vstupem do řízení mu nezbývalo, než vzít žalobu zpět).
Ústavní soud připomíná, že je zásadně věcí obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve sporu či procesní zavinění stran na zastavení řízení a podle toho také rozhodovat o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn na úrovni podústavního práva přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Zasáhnout může pouze, pokud dojde k porušení ústavně zaručených práv v důsledku procesního excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz již výše). V dané věci však odvolací soud řádně hodnotil procesní zavinění stran na zastavení řízení a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil. Vycházel z okolností věci vyplývajících ze spisu, a posuzoval jak odvolání žalované, tak skutečnosti, které sám stěžovatel v řízení uvedl jako důvod pro zpětvzetí žaloby. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí skutečnosti jiné, než ve zpětvzetí žaloby. Odvolací soud tak při svém rozhodování postupoval dle kritérií v §271 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
S uvedeným souvisí také otázka postupu obecných soudů dle §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení (který není výrokem ve věci samé), nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován.
Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu "není třeba jednání nařizovat, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 38, č. 180, dostupný také na stránkách http://nalus.usoud.cz) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu ve slovech "ve věci samé", a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Ústavní soud namísto derogace usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.
Je skutečností, že ve výše uvedeném nálezu i nálezu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 31, č. 134, dostupný také na stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu nesmí být formalistická, tedy taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručováno a že o podaném odvolání není nikdy zapotřebí nařizovat jednání. Ústavní soud v těchto nálezech vyslovil, že takový postup obecných soudů v některých případech porušuje ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. V těchto nálezech je však zřetelně konstatováno, že k takovému porušení ústavních práv došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se výslovně uvádí, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.
V nálezu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 44, č. 15, dostupný také na stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud připomíná, že z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv.
Ústavní princip rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny není porušen ve všech případech, kdy za použití ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
Jak Ústavní soud výše uvedl, odvolací soud rozhodoval na základě skutečností vyplývajících ze spisu a vzal při rozhodování o náhradě nákladů řízení v úvahu argumenty jak žalované v odvolání, tak stěžovatele v jeho zpětvzetí žaloby; stěžovatel přitom totožné argumenty uvádí také v ústavní stížnosti. Dle obsahu vyžádaného spisu (resp. okolností případu) i ústavní stížnosti by stěžovatel evidentně, v případném vyjádření k odvolání, nemohl uvést nové relevantní argumenty pro rozhodování odvolacího soudu. Nebylo proto třeba trvat na doručování odvolání k vyjádření stěžovatele či nařizovat ústní jednání před odvolacím soudem.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu