ECLI:CZ:US:2009:3.US.1131.09.1
sp. zn. III. ÚS 1131/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 20 Co 501/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 22 C 49/2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. l zákona č. 212/2000 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Protokolu č. 1").
Obvodní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se (společně se svým bratrem RNDr. J. K.) domáhal vydání 43 obrazů z původní P. obrazové sbírky a "všech uměleckých předmětů z původního majetku R. P.", neboť dospěl k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 212/2000 Sb."). Odkázal především na závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., a odmítl přerušit řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a předložit Ústavnímu soudu návrh, aby toto ustanovení restitučního zákona bylo zrušeno.
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když se obšírně vypořádal s námitkami odvolatelů, jež tvoří podstatu i nyní projednávané ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ní opakovaně tvrdí, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. je (rasově) diskriminační, neboť - ve srovnání s jinými restitučními předpisy - výrazně zužuje okruh oprávněných osob a nezohledňuje specifické okolnosti, za kterých byl dotčený majetek odňat, resp. odnímán. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím potom připomíná, že soudy odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ústavnost toho speciálního restitučního předpisu, jímž je právě zákon č. 212/2000 Sb., neposuzovalo.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. Stěžovatel totiž nepředstavuje osobu oprávněnou v režimu tohoto restitučního předpisu, jelikož není potomkem původního vlastníka dotčeného majetku, nýbrž jeho prasynovcem (žalobci v řízení před obecnými soudy jsou syny MUDr. E. K., vlastníkovy neteře).
Ústavní soud tedy - ve vztahu k řízení před obecnými soudy - musel prvotně soustředit pozornost k otázce, zda obecné soudy nepochybily, když nepřerušily řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čemuž v řízení před Ústavním soudem obsahově koresponduje otázka, zda existují důvody k aplikaci ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel i zde návrh na zrušení zákona, resp. jeho ustanovení, podal.
Podle posledně označeného ustanovení platí, že byl-li spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle §74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.
Senát Ústavního soudu však řízení nepřeruší, dospěje-li k závěru, že návrh dle §74 zákona o Ústavním soudu je - ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - zjevně neopodstatněný (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 422). Totéž platí - tím spíše - jestliže byl takový návrh podán osobou k tomu nelegitimovanou (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Obojí se uplatní v posuzované věci.
Nelze než se ztotožnit s úsudkem obecných soudů, jestliže důvod k postupu podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledaly, neboť vycházely z takového pojetí zákona č. 212/2000 Sb. (včetně jeho ustanovení §3 odst. 1), jež je zcela zjevně v souladu jak se závěry vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 tak v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, na které se v napadených rozsudcích výslovně odvolaly (zde postačí na ně jen odkázat). Obdobné je logicky namístě vztáhnout i posouzení stěžovatelova návrhu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu; rozhodné zde je, že čl. 1 Protokolu č. 1 ani v podobě "legitimního očekávání" nezahrnuje naději, že obživne vlastnictví dříve zaniklé, což zaznamenal již odvolací soud; nepřichází-li pak v úvahu ochrana takového "majetku", nemůže být - již logicky - řeč ani o jeho dotčení z hledisek čl. 14 Úmluvy, stejně jako jejího čl. 13, jak se stěžovatel domnívá.
Z těchto důvodů je nutné stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. posoudit jako zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí senátem podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Již jen nad tento rozhodný rámec, a na vysvětlenou stěžovateli, lze připomenout, že vzhledem k jeho konkrétnímu příbuzeneckému poměru (prasynovce) k původnímu vlastníku se v kontextu tzv. (restitučního) dobrodiní státu domáhá širší ochrany tvrzeného "legitimního očekávání", než na kterou by měl nárok i ve smyslu obecné občanskoprávní úpravy nástupnictví děděním ze zákona (viz ustanovení §473 - 475a občanského zákoníku, srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník II. §460 - 880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1283). Okolnost, že restituční předpisy počítají s různými okruhy oprávněných osob (případně i širšími), na tom nic nemění; kupříkladu ani z pohledu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) - e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, případně ustanovení §3 odst. 4 písm. c) - e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, by stěžovatel oprávněnou osobou nebyl.
Je potřebné též zdůraznit, že "diskriminační charakter" ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. stěžovatel deklaruje výlučně v rovině obecné, aniž by přitom - vůbec - reflektoval vlastní konkrétní hmotněprávní postavení v rozhodném vztahu (a možnosti jeho reálného průmětu do předchozího řízení před obecnými soudy), čímž však zcela pomíjí základní vlastnosti institutu tzv. konkrétní kontroly norem, o niž však zde jde výlučně (viz též výklad níže).
Pakliže rozhodné ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. nebylo obecnými soudy vyloučeno z aplikace v dané věci odůvodněně, zbývá posoudit již toliko průběh a výsledek řízení, jenž byl na jeho základě ustaven. Že obecné soudy toto ustanovení vyložily vadně, však stěžovatel netvrdí, a jedinou námitku, již vznesl, byla námitka nepřiměřené délky řízení. K té se přiléhavě rovněž vyjádřil již odvolací soud, jestliže konstatoval, že tím nesprávnost rozhodnutí (zde soudu prvního stupně) způsobena být nemohla.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který - společně se zjevně neopodstatněným návrhem podaným dle §74 zákona o Ústavním soudu -podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Výše bylo předznačeno, že - co do návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu - je k dispozici i závěr silnější, totiž že stěžovatel není osobou k jeho podání oprávněnou.
Smyslem konkrétní kontroly norem, otevřené ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (srov. §64 odst. 1 písm. d) téhož zákona), je soudní kontrola ústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož má být obecným soudem použito při projednání a rozhodnutí určité konkrétní věci (je tím omezena výlučně na v dané věci relevantní hmotné a procesní právo). Nejde však jen o to, aby zde byl zákon, resp. jeho ustanovení (jehož zrušení je navrhováno), jenž ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy implikuje pro rozhodnutí obecného soudu tzv. rozhodovací důvody; z účelu a smyslu této kontroly ústavnosti právních norem dále plyne, že musí jít o zákon (jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo (ústavně konformního) výsledku pro stěžovatele příznivějšího.
I tento důsledek musí stěžovatel, a to k doložení své návrhové legitimace, alespoň osvědčit.
V dané věci však tomu tak objektivně být nemůže, byť stěžovatel očividně vychází z představy opaku. Odstraněním kritizovaného ustanovení (z aplikace v jeho věci) by se totiž nejenže nestal oprávněnou osobou (Ústavní soud by je mohl toliko zrušit, nikoli nahradit ustanovením jiným), nýbrž jím uplatněný restituční nárok by ztratil zákonnou základnu vůbec. Vytvořenou mezeru by nebylo možné z povahy věci - pro dané řízení - vyplnit ani interpretativně (Ústavním soudem) ani aplikačně (soudy obecnými). Obecnému soudu v případě zrušení navrženého ustanovení zákona č. 212/2000 Sb. by nezbylo, než stěžovatelovu žalobu zamítnout znovu, a to tím spíše.
Ústavní soud však současně zdůrazňuje, že se nikterak nevyjadřuje k otázce "správnosti", "vhodnosti", "účelnosti" či jinak určené "přiléhavosti" ustanovení, jež stěžovatel návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu napadl.
Odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. má tedy oporu primárně zde, ve smyslu §43 odst. 2 písm. b), §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavní soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu