ECLI:CZ:US:2009:3.US.1162.09.1
sp. zn. III. ÚS 1162/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Josefem Šperkem, advokátem v Hořicích, nám. Jiřího z Poděbrad 157, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 1. 2009 č. j. 22 Ro 614/2008-15 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009 č. j. 25 Co 50/2009-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení platebního rozkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 1. 2009 č. j. 22 Ro 614/2008-15 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009 č. j. 25 Co 50/2009-22. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z předložených rozhodnutí v dané věci a kopie stěžovatelova odvolání Ústavní soud zjistil, že okresní soud vydal platební rozkaz, kterým ve výroku I a) uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 11 160,- Kč, ve výroku I b) uložil stěžovateli uhradit žalobci náklady řízení ve výši 11 662,- Kč a ve výroku II uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu soudní poplatek.
Stěžovatel podal odvolání proti výroku I b) a výroku II. Uvedl, že žalovanou částku na základě platebního rozkazu uhradil. S povinností k náhradě nákladů řízení však nesouhlasí a uvedl, že byl kdykoliv připraven žalobcův nárok na náhradu škody zaplatit, při každé příležitosti osobního setkání žalobce vyzýval ke sdělení, zda mu vznikla škoda a v jaké výši. Žalobce však vůči němu žádný nárok neuplatnil a nevynaložil žádné úsilí, aby se svého práva domohl; o nároku se stěžovatel dozvěděl až ze žaloby a platebního rozkazu. Z tohoto důvodu má také stěžovatel za to, že náklady řízení nebyly žalobcem vynaloženy účelně.
Krajský soud svým usnesením výrok I b) a výrok II platebního rozkazu potvrdil. Odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci §143 občanského soudního řádu upravujícího náhradu nákladů neúspěšnému žalovanému. Konstatoval, že žalobce (poznámka: správně má být žalovaný) setrval toliko na obecném a důkazy nepodloženém tvrzení o nedostatku součinnosti žalovaného (poznámka: správně má být žalobce) a o tom, že vyvíjel iniciativu ke zjištění základu a výše nároku na náhradu škody. Žalobce (poznámka: správně má být žalovaný) tedy neunesl důkazní břemeno. Náklady řízení žalobce odvolací soud považoval za účelně vynaložené.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že přestože odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného nedostatku součinnosti ze strany stěžovatele (žalovaného), rozhodl v žalobcův prospěch. V této souvislosti namítl, že bylo povinností odvolacího soudu provést dokazování, zda žalobce skutečně vynaložil nezbytně nutné úsilí k tomu, aby se domohl svých práv. Stěžovatel uvedl, že odvolací soud se nezabýval jeho tvrzením, že se o nároku a jeho výši dozvěděl až z platebního rozkazu.
VK
Opiš dle konceptu a zašli na adresu právního zástupce stěžovatele (2x), Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové modře, přílohy ponechej ve spise, po návratu doručenek vyznač v rejstříku jako věc skončenou a spis založ
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval zrušit celý platební rozkaz, resp. jeho výrok I a), výrok I b) i výrok II. Jak vyplývá z výše uvedeného i ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepodal proti platebnímu rozkazu odpor, ale pouze odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, resp. opravným prostředkem napadl toliko výrok I b) a výrok II platebního rozkazu. Proti výroku I a) ostatně ani v ústavní stížnosti obsahově ničeho nenamítá; požadavek zrušení tohoto výroku vyplývá pouze z petitu ústavní stížnosti.
Stěžovatel nevyužil možnosti podat proti výroku I a) platebního rozkazu odpor. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") proto Ústavní soud postupoval v části ústavní stížnosti směřující proti výroku I a) platebního rozkazu okresního soudu dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel dále požadoval zrušit usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející výrok I b) a výrok II platebního rozkazu.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; pouze ve výjimečných případech Ústavní soud shledal dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení (libovůli) ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžejní námitkou ústavní stížnosti je, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání nesoučinnosti stěžovatele (žalovaného), rozhodl ve prospěch žalobce; měl přitom provést dokazování, zda žalobce skutečně vynaložil úsilí k mimosoudnímu vymožení pohledávky.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že tato námitka neodpovídá podstatě (závěrům) odvolacího rozhodnutí, resp. opírá se o zjevnou chybu (slovní záměnu) odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění nejdříve uvedl, v jakých dvou případech zejména je možná aplikace §143 občanského soudního řádu. V následných dvou větách, kde dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene a v podstatě i břemene tvrzení, zaměnil na třech místech slovo "žalobce" a "žalovaný". Tato zjevná písařská chyba však vyplývá jednak již z konstatování oněch dvou případů možné aplikace §143 občanského soudního řádu, ale i ze smyslu dvou vět, ve kterých soud slovo "žalobce" a "žalovaný" zaměnil. O nesprávném užití slova "žalobce" namísto "žalovaný" např. prima facie vypovídá skutečnost, že by žalobce, jenž se domáhal náhrady škody, měl ve vztahu ke stěžovateli (žalovanému) vyvíjet iniciativu ke zjištění základu a výše nároku na náhradu škody. V uvedených písařských vadách Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na řádné odůvodnění rozhodnutí, neboť závěry odvolacího soudu jsou z jeho rozhodnutí zcela zřejmé; logicky vyplývají i přes záměnu slov. Stěžovatel je navíc v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem a Ústavní soud má proto za to, že námitka o tom, že odvolací soud konstatoval neunesení důkazního břemene žalobcem, a zároveň rozhodl ve prospěch žalobce, je zjevně nedůvodná.
Odvolací soud tak evidentně konstatoval (a tomu odpovídá i platná právní úprava), že to byl stěžovatel (žalovaný), v jehož zájmu byla aplikace §143 občanského soudního řádu, a na jeho straně tak leželo břemeno tvrzení i důkazní břemeno o tom, že mu žalobce neposkytl před podáním žaloby součinnost k náhradě škody. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, když setrval stále jen na obecných tvrzeních o snaze zjistit základ a výši nároku na náhradu škody a své tvrzení nijak nedoložil. Ústavní soud v těchto závěrech odvolacího soudu vybočení z mezí ústavnosti neshledal. V dané věci odvolací soud nepostupoval ve zřejmém rozporu s obsahem stěžovatelova odvolání; podstatu stěžovatelových (nekonkrétních) tvrzení v odvolání Ústavní soud uvedl i výše. Odvolací soud se rovněž dostatečně a v souladu s platnou právní úpravou vypořádal s námitkou stěžovatele proti výroku II platebního rozkazu; tohoto výroku se ostatně týkaly tytéž námitky, které stěžovatel uvedl proti výroku I b) platebního rozkazu.
Ohledně části ústavní stížnosti napadající usnesení krajského soudu a výrok I b) a výrok II platebního rozkazu okresního soudu proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu