ECLI:CZ:US:2009:3.US.1176.09.1
sp. zn. III. ÚS 1176/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti: A) P.M. B) K.W., obě zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem Nový lesík 998, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009 č. j. 26 Cdo 4020/2008-135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007 č. j. 14 Co 128/2007-88, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2006 č. j. 30 C 204/2004-52, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2009, napadají stěžovatelky všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejich názoru porušila jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 1 a článek 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelky ke skutkové stránce věci uvádějí, že jejich rodina bydlela v bytě 2+1 v Praze 6 (dále jen "předmětný byt") po několik generací, přičemž stěžovatelka K.W. se přistěhovala do předmětného bytu ke své babičce v roce 1988. V roce 1992 na ni přešel se souhlasem Obvodního úřadu Praha 6 nájem předmětného bytu. V roce 1996 se k ní posléze přistěhovala do společné domácnosti její sestra - P.M.. V roce 2002 podepsala matka stěžovatelky ad B) v jejím zastoupení nájemní smlouvu na předmětný byt na dobu určitou do 1. 1. 2003. Stěžovatelky v žalobě namítaly zejména neplatnost výše uvedené nájemní smlouvy na předmětný byt uzavřené na dobu určitou.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 3. 2006 č. j. 30 C 204/2004-52 žalobu stěžovatelek proti žalované J.Ž. o určení neplatnosti nájemní smlouvy a o poskytnutí náhradního bydlení z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy na dobu určitou a o budoucích nákladech stěhování zamítl (výrok I.).
Soud prvního stupně zjistil, že s účinky ke dni 27. 7. 2005 je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, společnost Vilamura s. r. o. na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela se žalovanou. I přes toto zjištění a poučení stěžovatelek (ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") stěžovatelky trvaly na žalobě, aniž navrhly postup podle ustanovení §107a o. s. ř.
Protože stávající vlastník domu není účastníkem řízení, není v řízení věcně pasivně legitimován a není povinen zajistit stěžovatelkám ubytování ve svém domě, resp. byt stejné velikosti s regulovaným nájemným a s nájemní smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2007 č. j. 14 Co 128/2007-88 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (a výroku II.) potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Uvedl, že změna vlastnictví k pronajaté věci (v důsledku převodu nebo přechodu vlastnictví) nepůsobí sama o sobě zánik nájemního vztahu a nabyvatel vstupuje do právního postavení původního pronajímatele. Jde o zvláštní případ právního nástupnictví, s nímž je spojen ten následek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona, nastane-li právní skutečnost, s níž zákon uvedený následek spojuje, tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Protože v průběhu soudního řízení došlo ke změně vlastnictví nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt a žaloba se týká existence nájemního vztahu k bytu, je ve věci věcně pasivně legitimován pronajímatel, tj. ten vlastník nemovitosti, který jím je ke dni vyhlášení rozsudku. V obdobných případech předpokládá zákon postup podle ustanovení §107a o. s. ř., který je však možný jen na návrh žalobce, což se v projednávané věci nestalo.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 2. 2009 č. j. 26 Cdo 4020/2008-135 rozhodl o dovolání stěžovatelek tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.) a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok II.). Jak dovolací soud uvedl v odůvodnění svého usnesení, protože nedostatek funkční příslušnosti pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, řízení o dovolání byl nucen z tohoto důvodu zastavit.
Ve vztahu zkoumání přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu druhoinstančnímu rozsudku [§237 odst. 1 písm. b), písm. c) o. s. ř.] dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů na právním názoru, že žalovaná není ve sporu věcně pasivně legitimována, takže nelze žalobě z tohoto důvodu vyhovět. Správnost tohoto právního závěru stěžovatelky v dovolání nezpochybnily, v dovolání pouze tvrdily, že je třeba posoudit nájemní smlouvu na dobu určitou jako neplatnou (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku). Protože však tento právní závěr obou soudů nelze podrobit dovolacímu přezkumu prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
III.
Ústavní soud se zabýval nejprve tím, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky a předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli o ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že by-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů zavisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V projednávané ústavní stížnosti směřuje ústavní stížnost jednak proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího a dále napadá i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
V předmětné věci bylo dovolání podáno proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jak konstatoval dovolací soud, přípustnost dovolání by v takovém případě přicházela v úvahu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b), písm. c) o. s. ř. O případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se však nejedná. Dovolací soud proto zvažoval, zda stěžovatelkami vymezené dovolací důvody, s přihlédnutím k tomu, že dovolací přezkum se v takovém případě otevírá jen pro posouzení otázek právních, kterými je dovolací soud vázán, jsou či mohou být ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, a dospěl k zjištění, že tomu tak není.
Stěžovatelky ve svém dovolání zcela ignorovaly skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu (včetně soudu prvního stupně) stojí na právním názoru, že žalovaná, tak jak byla označena v žalobě, aniž v tomto směru došlo ke změně postupem podle ustanovení §107a o. s. ř., není a nemůže být pasivně věcně legitimovanou osobou v důsledku převodu vlastnického práva k předmětnému domu. To v konečném důsledku vedlo k zamítnutí žaloby, aniž byla zkoumána platnost či neplatnost jak nájemní smlouvy na dobu určitou, tak i nájemní smlouvy na dobu neurčitou, jejíž existenci tvrdí stěžovatelky.
Výše uvedený právní závěr obou obecných soudů stěžovatelky v dovolání nijak nezpochybnily; své dovolací námitky založily totiž na otázkách, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
V důsledku tohoto chybného procesního postupu stěžovatelek (jinak ze zákona zastoupených advokátem) nebylo odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla dovolacímu přezkumu otevřena právní otázka, na níž by napadený rozsudek odvolacího soudu spočíval. Hodnocení otázek předestřených stěžovatelkami v dovolání je totiž pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenné, protože i jejich případné hodnocení na výsledek sporu nemá a nemůže mít žádný vliv.
Právě okolnost, že rozhodnutí dovolacího soudu zjevně není založeno na "uvážení", je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska naplnění podmínek ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Za této situace Ústavní soud musel konstatovat, že stěžovatelky závěrům dovolacího soudu, že dovoláním otevřené otázky nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., takže správnost právního názoru ve sporu relevantního nemohla být předmětem přezkumu dovolacího soudu (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nijak neoponují. I v ústavní stížnosti totiž setrvávají na důvodech, uplatněných v dovolání, které však obecnými soudy řešeny nebyly a nemohou být tudíž ani předmětem přezkumu z hlediska ústavnosti.
Ústavní stížnost svým obsahem nijak nereflektuje skutečnost, že Ústavní soud není oprávněn se zabývat námitkami stěžovatelek, které nebyly předmětem posouzení obou obecných soudů. Pro přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem není dán prostor zejména z toho důvodu, že předmětná ústavní stížnost, mimo odkaz na údajné porušení práva na spravedlivý proces, žádnou relevantní ústavně právní argumentaci neobsahuje.
S ohledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2007 č. j. 14 Co 128/2007-88 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006 č. j. 30 C 204/2004-52 zákonnou 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, jak se domnívají stěžovatelky, ale od doručení rozsudku odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť nepřípustné dovolání nepředstavuje řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek, od něhož by eventuálně bylo možné odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak ve vztahu k výše označeným rozhodnutím zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje. I když je ve vztahu k tomuto rozhodnutí ústavní stížnost přípustná a včas podaná, je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v postupu dovolacího soudu žádné pochybení neshledal, proto při absenci jakýchkoli relevantních námitek shledal ústavní stížnost v této části jako neopodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009 č. j. 26 Cdo 4020/2008-135 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2007 č. j. 14 Co 128/2007-88, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006 č. j. 30 C 204/2004-52 ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu