ECLI:CZ:US:2009:3.US.1204.09.1
sp. zn. III. ÚS 1204/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOLO a. s., se sídlem Příkop 6/838, 604 35 Brno, IČ 45359156, právně zastoupené JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem AK se sídlem Nádražní 166, 342 53 Sušice, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Povodí Vltavy, státního podniku se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278, jakož i části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.338.867,- Kč a to pro porušení článku 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. května 2004 č. j. 22 Cm 283/99-146 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník řízení") částky 1.338.867,- Kč s penále ve výši 0,1 % denně z částky 116.278,- Kč od 26. 10. 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 26. listopadu 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 28. 12. 1996 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 28. 1. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. února 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26.března 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. dubna 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 27. května 1997 do zaplacení a z částky 146.550,- Kč od 26. června 1997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.338.867,- Kč a ve zbývající části (penále, náklady řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278 dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177 zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud uvedl, že v posuzovaném případě se žalobce domáhal na žalované zaplacení celkem částky 1.338.867,- Kč s příslušenstvím, která představuje nedoplatky úplaty za vypouštění odpadních vod do povrchových vod v roce 1996 a 1997. Výše úplaty pro předmětné roky byla stanovena právním předchůdcem žalobce podle nařízení vlády č. 35/1979 Sb., a to ve výši 1.395.336,- Kč pro rok 1996 s měsíčními splátkami ve výši 116.278,- Kč a ve výši 1.758.600,- Kč s měsíčními splátkami ve výši 146.550,- Kč. V rozhodné době platil zákon č. 138/1973 Sb., ve znění zákona č. 114/1995 Sb., který v ust. §44 stanovil, že "ti, kdož vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky". Nařízením vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění nařízení vlády č. 91/1988 Sb. a zákona č. 281/1992 Sb., byl v části třetí (§8 až 14) upraven mj. způsob výpočtu úplaty za vypouštění odpadních vod a bylo stanoveno (§13), že výpočet úplat a jejich změn provádějí správci toků.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 2365 mj. vyplývá, že právní předchůdce žalobce měl v předmětu činnosti od 24. března 1995 do 18. ledna 2001 zapsáno, že "vybírá úplaty (poplatky) za odběry podzemní vody a za vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních vod a odvádí je konečnému příjemci určenému obecně závaznými právním předpisem".
V ust. §8 odst. 1 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. bylo mj. stanoveno, že právnické a fyzické osoby vypouštějící odpadní vody do vod povrchových jsou povinny platit úplaty správcům toků. Zákonem č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových byla zrušena mj. část třetí nařízení vlády č. 35/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1. ledna 1999 a ust. §44 zák. č. 138/1973 Sb., s účinností od července 1998. Od 1. ledna 1999 správu poplatků vykonávají místně příslušné finanční úřady (ust. §12 zák. č. 58/1998 Sb.). V ust. §14 zákona č. 58/1998 Sb., bylo dále stanoveno, že "Zpoplatnění za znečištění vypouštěných odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy" (tj. nařízením vlády č. 35/1979 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že povinnost platit úplatu za vypouštění odpadních vod do vod povrchových byla v rozhodném období stanovena zákonem č. 138/1973 Sb., a to v jeho ust. §44, přičemž v nařízení vlády č. 35/1979 Sb. byl poté na základě zákonného zmocnění stanoven způsob výpočtu výše úplaty podle množství znečišťujících látek v odpadních vodách a podle míry způsobeného zhoršení jakosti vody ve vodním toku. Zákonem č. 58/1998 Sb., kterým bylo zrušeno nařízení vlády č. 35/1979 Sb., bylo v jeho ust. §14 stanoveno, že zpoplatnění za znečištění vodních toků vypouštěnými odpadními vodami se pro rok 1998 a roky předchozí řídí nařízením vlády č. 35/1979 Sb. Tento zákon tedy potvrdil, že v uvedených obdobích se při výpočtu úplaty za vypouštění odpadních vod vychází z uvedeného nařízení.
Dovolací soud za uvedeného stavu dovodil, že vybírání a vymáhání úplaty za vypouštění odpadních vod v předmětném období nebylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Povinnost platit uvedenou úplatu byla totiž stanovena zákonem č. 138/1973 Sb. a poté zákonem č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, byl potvrzen způsob zpoplatnění pro roky 1998 a předchozí.
Dovolatelka dále namítala, že není dána pravomoc soudu k rozhodování v této věci, neboť jde o vztah veřejnoprávní, nikoliv o vztahy vyjmenované v ust. §7 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dále dovodil, že v posuzovaném případě byl žalobce jako správce vodního toku podnikatelským subjektem a totéž platí i pro žalovanou, při jejíž podnikatelské činnosti resp. v důsledku její podnikatelské činnosti docházelo k vypouštění odpadních vod do vodního toku, za což byla žalovaná povinna platit úplaty. Žalovaná byla povinna platit úplatu za vypouštění odpadních vod správci toku (žalobci), který v té době měl v předmětu činnosti zapsán mj. i výběr těchto úplat od znečišťovatelů. Dovolací soud dovodil, že v uvedeném případě se jedná o specifický vztah svého druhu. Pokud však byl žalobce oprávněn vybírat (a tedy i vymáhat) úplaty za vypouštění odpadních vod, lze v případě vymáhání této úplaty vycházet z toho, že je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že výběr úplaty byl svěřen žalobci jako podnikatelskému subjektu a že v té době platné předpisy neurčily jiný orgán, který by měl rozhodovat spory o úhradu této úplaty. Na tomto závěru, uvedl dovolací soud, nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, byly úplaty příjmem tohoto fondu (správci toků vybrané úplaty fondu převáděly).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že kromě námitek nedostatku pravomoci soudu namítala v řízeních protiústavnost výběru úplaty. V oblasti právní úpravy úplat se uplatňovala státní moc prostřednictvím zákona o vodách č. 138/1973 Sb. ve znění zákona č. 114/1995 Sb., který v ust. §44 stanovil, že "ti, kdo vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky". Dle uvedeného zákonného zmocnění vydala vláda nařízení č. 35/1979 Sb., kterým teprve stanovila meze a způsob výběru úplat. Tato protiústavní právní úprava trvala až do účinnosti zákona č. 58/1998 Sb., tj. do 1. července 1998, který zrušil nařízení č. 35/1979 Sb. a zavedl v zákonné formě, dle požadavku Ústavy, meze a způsob vybírání úplat. Přestože pro danou problematiku úplat ústavní předpisy vyžadují zákonnou úpravu mezí a způsobu uplatnění, spokojily se prý soudy, které rozhodovaly, s pouhým zákonným zmocněním a podzákonnou normou a uložily stěžovatelce úplatu zaplatit.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy v řízeních ve všech stupních porušily její výše uvedená ústavně zaručená práva tím, že ve prospěch státu umožnily uplatnění státní moci mimo rámec garantovaný stěžovatelce ústavními zákony České republiky. Stěžovatelka uvádí, že ústavní předpisy vymezují možnosti, v jakých případech, v jakých mezích a jakým způsobem lze uplatnit státní moc. Platí, že tak musí být stanoveno zákonem. Soudy však přes námitky stěžovatelky tato jednoznačná ustanovení neaplikovaly a postupovaly tak, jako by byla uvedená ústavní pravidla naplněna. Tím žalobce, který vykonával přenesenou působnost státu, vůči stěžovatelce zvýhodnily a ve svém důsledku porušily vlastnické právo stěžovatelky uložením platebních povinností jak v meritu věci, tak v nákladech řízení.
Stěžovatelka připomíná, že v ust. §44 zákona č. 138/1993 Sb. se uvádí, že "ti, kdož vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky", což je veškerá zákonná úprava úplat. Zákonná úprava mezí a způsobu uplatnění chybí. To je podle stěžovatelky v rozporu s uvedenými ústavními normami. Pouhé zákonné zmocnění pro stanovení mezí a způsobu placení nemůže stačit, jde o obcházení ústavních zákonů. Pokud Ústava jednoznačně svěřuje uplatnění státní moci jen zákonu, vyjadřuje tím i význam zásahu do Ústavou chráněných práv a svobod, které může omezit jen zákonodárný sbor a nikoli, jak se tomu stalo v tomto případě, pouze exekutivní orgán - vláda.
Dále se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 672/02 dle něhož se dopouští orgán veřejné moci porušení článku 2 odst. 2 a článku 4 odst. 1 Listiny tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá protiústavnost vybírané úplaty, protože úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových byly v rozhodném období stanoveny nařízením vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, tj. podzákonné normě, což je od 1. ledna 1993 v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a dále s článkem 4 odst. 1 Listiny, ve kterém je stanoveno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Uvedenou námitku uplatnila stěžovatelka již ve svém dovolání, přičemž Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustil, neboť dospěl k závěru, že právní otázky posuzované odvolacím soudem nebyly dovolacím soudem řešeny. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky včetně ústavněprávního rozměru předmětné otázky. Proto Ústavní soud na závěry dovolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí tohoto soudu zcela odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka považuje nařízení vlády č. 35/1979 Sb., za protiústavní, návrh na vyslovení protiústavnosti tohoto - dnes již zrušeného - právního předpisu však v ústavní stížnosti nenavrhuje.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/02, k tomu je nutno uvést, že uvedený nález řeší odlišnou problematiku, a to otázku nákladů řízení.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu