ECLI:CZ:US:2009:3.US.1229.08.1
sp. zn. III. ÚS 1229/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem AK se sídlem 17. listopadu 1790, 708 00 Ostrava - Poruba, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2008 č. j. 3 Ads 75/2007-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007 č. j. 18 Cad 147/2006-12, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. května 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2008 č. j. 3 Ads 75/2007-29, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007 č. j. 18 Cad 147/2006-12, a to pro porušení principů rovnosti v právech a zákazu diskriminace, které jsou zakotveny v článku 1 a článku 3, jakož i pro porušení článku 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007 č. j. 18 Cad 147/2006-12 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. listopadu 2006 č. 420 115 443 o úpravě starobního důchodu stěžovatele podle článku LXVII bodu 1, zák. č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2008 č. j. 3 Ads 75/2007-29 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že jestliže zákon č. 264/2006 Sb. upravil v přechodných ustanoveních článku LXVII nově nejvyšší výměry starobních důchodů, které byly vypočteny podle zák. č. 100/1988 Sb., a výslovně uvedl, že se na upravované důchody hledí tak, jako by byly přiznány ke dni 31. 12. 1995 Sb., nepřichází při výkladu tohoto ustanovení v úvahu jiný závěr než jaký platil po celou dobu účinnosti zák. č. 100/1988 Sb., a k němuž dospěl i krajský soud, tj., že nejvyšší výměru důchodů nelze překročit ani při zápočtu doby zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod a přesáhne-li důchod uvedené částky, je nutno jej na příslušnou zákonnou hranici upravit. Nad tyto maximální hranice lze pak důchod, počínaje účinností zák. č. 155/1995 Sb., zvýšit jen za zaměstnání vykonávané ode dne, od něhož byl důchod přiznán. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl po vzniku nároku na starobní důchod nepřetržitě zaměstnán, byl mu na základě jeho žádosti starobní důchod přiznán až ode dne 1. 12. 1998, tedy po ukončení tohoto zaměstnání. Jednotlivá zvýšení za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 (dle nař. vl. č. 19/1996, nař. vl. č. 218/1996 Sb., nař. vl. č. 129/1997 Sb.) tak byla správně postupně přiznána k výchozí částce 5100,- Kč, nikoliv k částce 5699,- Kč, jak požaduje stěžovatel na základě demonstrativního výpočtu obsaženého ve vyjádření žalované. Vzhledem k tomu, že do 1. 12. 1998 platily pro stěžovatele horní hranice výše procentní výměry důchodu uvedené v citovaných přechodných ustanoveních článku LXVII zák. č. 264/2006 Sb., byla výše procentní výměry stěžovatelova důchodu ve výši 6875,- Kč po zvýšení podle nař. vlády č. 104/1998 Sb. zároveň nejvyšší výměrou, kterou zákon umožňoval. Po přiznání starobního důchodu již stěžovatel žádné zaměstnání nevykonával, proto byla další zvýšení do červnové splátky roku 2006 přiznána k této částce.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. listopadu 2006 č. 420 115 443 o úpravě starobního důchodu, a to z důvodu požadované nápravy nesprávného výpočtu svého starobního důchodu podle článku LXVII bodu 1, zák. č. 264/2006 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení Česká správa sociálního zabezpečení upravila a zvýšila stěžovateli jeho starobní důchod na částku 12 123,- Kč, avšak současně mu odňala jinou část důchodové dávky za odpracování 685 dnů po vzniku nároku na starobní důchod. Tato odpracovaná doba již ve výměru nebyla vůbec zohledněna a stěžovatel se tak cítil poškozen na svých právech. Dle stěžovatele není v jeho případě zachována rovnost v právech a je tak diskriminován oproti jiným pojištěncům stejné kategorie, kteří však uplatnili starobní důchod ihned po dosažení věku 55 let a dále nepřetržitě nepracovali. Stěžovatel navíc vykonával volenou funkci uvolněného zastupitele ve smyslu zák. č. 367/1990 Sb., kterou nemohl ukončit jinak, než abdikací, odvoláním nebo ukončením volebního období. Musel tedy nepřetržitě pracovat (dokončit volební období) i když dosáhl věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, a proto by mu měla být přiznána i jiná část důchodové dávky za odpracování 685 dnů po vzniku nároku na starobní důchod. Tímto je stěžovatel diskriminován ve svých právech jen proto, že vykonával veřejnou funkci a nepřetržitě pracoval. Stěžovatel má za to, že jeho vyměřený starobní důchod by měl být o 7 % vyšší, jelikož splnil zákonné podmínky pro přiznání jeho navýšení. Stěžovatel při výkonu funkce uvolněného zastupitele neměl zákonný prostor pro přerušení a navázání pracovního poměru, jak připouští ve svém odůvodnění Nejvyšší správní soud. Byl tak nucen pracovat i po dovršení věku pro vznik nároku na starobní důchod a tato doba, kdy nepřetržitě pracoval, by měla být zohledněna i při samotném výpočtu jeho starobního důchodu bez ohledu na to, že předešlé zaměstnání vykonával ve skupině důchodové kategorie l.AA. Stěžovatel má za to, že souběhem zákonů o důchodovém pojištění v době rušení důchodových kategorií a následujícího zákona o změně v důchodovém pojištění ve smyslu úpravy dle článku LXVI zák. č. 264/2006 Sb. nelze upřednostňovat jednu skupinu pojištěnců, kteří po přerušení zaměstnání při vzniku nároku na starobní důchod můžou dále pracovat a dosáhnout zvýšení starobního důchodu, oproti jiné skupině, která se "provinila" jen tím, že ze zákonného důvodu vykonávala veřejnou funkci a tedy nepřetržitě pracovala.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právními závěry České správy sociálního zabezpečení a soudů rozhodujících jeho právní věc ve správním soudnictví, týkající se aplikace předpisů důchodového zabezpečení. Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž opakuje svoji argumentaci uváděnou v předchozích fázích řízení. Má za to, že byl poškozen na svých právech v důsledku nesprávného výpočtu zvýšení starobního důchodu podle článku LXVII bodu 1, zák. č. 264/2006 Sb.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 16. ledna 2008 č. j. 3 Ads 75/2007-29 dovodil, že námitky stěžovatele proti výpočtu výše důchodu jsou zcela liché. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že provedením přepočtu starobního důchodu podle zák. č. 264/2006 Sb., došlo k jeho neoprávněné diskriminaci. Principy rovnosti v právech a zákazu diskriminace jsou zakotveny v obecných ustanoveních Listiny, konkrétně v článku 1 a 3. Porušení uvedených principů by soud mohl dovodit jen tehdy, pokud by zákon č. 264/2006 Sb. konstituoval neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými skupinami pojištěnců a v důsledku toho poškodil některé z nich na jejich důchodových nárocích, čímž by došlo i k porušení jejich práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny. Relevantní skupinu, ve vztahu k níž je test ústavnosti z hlediska principů rovnosti v právech a zákazu diskriminace nutno provést, definoval sám stěžovatel jako "starodůchodce se starobními důchody z I.AA pracovní kategorie". Byť stěžovatel pojem "starodůchodce" již dále blíže nedefinoval, z okolností případu je zřejmé, že má na mysli skupinu pojištěnců, jimž byl důchod vyměřen dle zák. č. 100/1988 Sb. před 1. 1. 1996. Nejvyšší správní soud pak tuto skupinu srovnal se skupinou pojištěnců, jimž byl sice důchod přiznán po 31. 12. 1995, ale jeho výše byla vypočtena též podle zák. č. 100/1988 Sb., do níž spadá i sám stěžovatel. Následně pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v rámci uvedených skupin v důsledku aplikace článku LXVII zák. č. 264/2006 Sb., k žádným, a již vůbec ne k neodůvodněným rozdílům v právech nedochází.
Nejvyšší správní soud poukázal na to, že pravidlo, podle něhož k datu přiznání důchodu nesměla jeho výše překročit nejvyšší výměru stanovenou zákonem ani v případě zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod, platilo od počátku účinnosti zák. č. 100/1988 Sb., tedy i pro "starodůchodce", platí nadále za účinnosti zák. č. 155/1995 Sb., pro případy, kdy je důchod vypočten s použitím ust. §71 odst. 1 a 4 tohoto zákona a v souladu s tím tedy platí i pro případy, na něž dopadá zák. č. 188/2001 Sb., čl. LXVII zák. č. 264/2006 Sb., či současné ust. §76 a) zák. č. 155/1995 Sb. Naopak Nejvyšší správní soud podotkl, že ust. článku LXVI a LXVII zák. č. 264/2006 Sb. rozdíly mezi skupinami pojištěnců stírá, neboť dobrodiní úpravy důchodu podle jednotlivých předpisů o zvyšování důchodů po 31. 12. 1995 rozšiřuje kromě "starodůchodců" a těch, kterým byl důchod zvýšen podle zák. č. 188/2001 Sb., či na základě rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí dle ust. §4 odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb., i na další skupiny důchodců, kteří byli zaměstnáni po předepsanou dobu v I.AA pracovní kategorii, aniž jim však poskytuje více než předchozím. Námitku dovozující diskriminaci stěžovatele je proto dle názoru Nejvyššího správního soudu nutno zcela odmítnout. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu z mezí ústavnosti nevybočily. Napadenými rozhodnutími správních soudů nedošlo k porušení článku 1 ani článku 3 Listiny, a nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle článku 30 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel se sice dovolává porušení článku 30 odst. 1 Listiny s tím, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, ale opomíjí odst. 3 tohoto článku, ve kterém se uvádí, že podrobnosti stanoví zákon. V této souvislosti Ústavní soud dále upozorňuje na ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze práv uvedených mimo jiné i v článku 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v souzené věci postupovaly v souladu se zákonem.
Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva se ovšem v tomto případě zjevně nejedná, napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž právní závěry v nich obsažené jsou logicky konzistentní. Za těchto okolností Ústavní soud existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu