ECLI:CZ:US:2009:3.US.124.08.1
sp. zn. III. ÚS 124/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 4/170, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2007 č. j. 28 Cdo 902/2006-158 ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 902/2006-191, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006 č. j. 31 Co 458/2005-136, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. června 2005 č. j. 3 C 562/2003-60, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu] a dále doplněnou řadou dalších podání (ze dne 19. 2., 24. 4. a 20. 11. 2008), napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho základní právo vlastnit majetek a právo na ochranu vlastnictví před vyvlastněním či nuceným omezením vlastnického práva (ve smyslu článku 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (článek 36 Listiny), přičemž státní moc prý byla v projednávané věci uplatněna mimo rámec zákonného vymezení, a to způsobem neodpovídajícím zákonu, takže napadenými rozhodnutími, jakož i řízením jim předcházejícím došlo i k porušení článku 2 odst. 2 Listiny.
K porušení posledně uvedeného článku Listiny stěžovatel uvádí, že soudy "všech tří stupňů ignorovaly důkazy nabízené stěžovatelem, stejně jako jeho tvrzení o zániku občanského sdružení Strnad - Strnadová, přičemž se nezabývaly otázkou jeho zániku a vypořádání a mírou účasti obou účastníků řízení na vybudování jednotlivých staveb nacházející se nyní v areálu Autokempu Skalice".
Stěžovatel tvrdí, že převážnou část staveb ve výše označeném areálu autokempu vybudoval z vlastních finančních prostředků a bez účasti své bývalé manželky - M. S., proto považuje rozhodnutí soudů, kterými byla určena jako podílová spoluvlastnice ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedených staveb i žalobkyně - M. S., za nespravedlivá.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 3 C 562/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobou podanou v roce 2003 se žalobkyně M. S. domáhala určení, že spolu se stěžovatelem jsou vlastníky "administrativního objektu čp. 382, postaveného na pozemku parcela č. 958 a 959, jakož i objektu občanské vybavenosti bez čísla popisného a čísla evidenčního postaveného na stavebních parcelách č. 956, 957 a 955, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, na LV č. 1226 pro obec Slapy a katastrálním území Přestavlky u Slap, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny z celku".
Žalobkyně uváděla, že v roce 1991 koupila společně se stěžovatelem, s nímž v té době již společně podnikali, řadu objektů v obci Slapy a v katastrálním území Přestavlky u Slap za účelem podnikání provozováním autokempu. K datu 1. 1. 1992 uzavřeli smlouvu o sdružení podle ustanovení §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). V tomto sdružení podnikali oba na vlastní živnostenské oprávnění, s tím, že ve vztahu k třetím osobám budou používat IČO stěžovatele a název společné činnosti AUTO-KEMP Skalice. Stěžovatel žalobkyni od ledna 2001 odmítl umožnit vstup do areálu a tím jí znemožnil i nadále v něm podnikat. Majetek movitý i nemovitý nacházející se v předmětném areálu od této doby využívá k podnikání výhradně stěžovatel, přičemž na příslušném výpise z LV je jako vlastník sporné administrativní budovy a objektů občanské vybavenosti uveden pouze stěžovatel.
Rozsudkem ze dne 8. 6. 2005 č. j. 3 C 562/2003-60 Okresní soud Praha - západ pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem id. 1/2 sporného objektu č. p. 382 a dalších objektů, postavených na pozemcích parcela č. 956, 957 a 955 obce Slapy a katastrálního území Přestavlky u Slap, je stěžovatel a vlastnicí zbývající id. 1/2 je žalobkyně.
Ve vztahu k požadovanému určení soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v opačném případě by se její právní postavení stalo nejistým.
Z výpovědí svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že oba účastníci od roku 1991 společně podnikali nejprve na základě smlouvy o založení konsorcia ze dne 1. 6. 1991, pak podle smlouvy o sdružení ze dne 1. 1. 1992, uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 1992. I když dále bez dalších písemných smluv, oba podnikali společně i po tomto datu do konce roku 2000. Objekty postavené na pozemcích tehdy parcela č. 425/14 a 425/1 v k. ú. Přestavlky u Slap (podle kupních smluv ze dne 5. 6. 1991 a 30. 10. 1991) přebudovali a společně provozovali předmětný autokemp. Z této společné činnosti sdružení získané finanční prostředky dále investovali do budování předmětných objektů. Soud prvního stupně při svém rozhodování s odkazem na ustanovení §137 odst. 2 OZ vycházel z rovnocenných podílů obou účastníků řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2006 č. j. 31 Co 458/2005-136 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Odvolací soud ve věci doplnil dokazování s tím, že nevyhověl všem důkazním návrhům stěžovatele, a v této souvislosti konstatoval, že předložené důkazy nemají žádný zásadní vliv na posouzení věci, neboť se budˇ vztahují k době, kterou účastníci nerozporovali nebo jde o období, kdy společné podnikání již neprobíhalo (rok 2003).
Odvolací soud shrnul dosavadní skutková zjištění tak, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že od 1. 1. 1993 do roku 2000 oba účastníci podnikali jako sdružení Strnad - Strnadová na základě ústní dohody a ze společně vydělaných peněz financovali rekonstrukci stávajících a přestavbu, resp. výstavbu nových objektů v Autokempu Skalice. Ty se i nadále nacházejí v místě původních objektů koupených účastníky do podílového spoluvlastnictví. Účtováno bylo v tomto sdružení tak, že nejméně od roku 1997 do roku 2000 byly příjmy i výdaje každého z obou účastníků sdružení rozděleny v poměru 50 % pro každého z účastníků. Protože stavby vznikaly za existence sdružení a podíly členů sdružení na vlastnictví těchto staveb nebyly předmětem jakékoli dohody, jsou u obou účastníků stejné (ve smyslu ustanovení §834 a §835 odst. 1 OZ).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 902/2006-158, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 902/2006-191, odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.], neboť právní otázka formulovaná stěžovatelem, tj. zda "vykazování podnikání v daňovém přiznání stěžovatele mělo vyloučit možnost vzniku podílového spoluvlastnictví mezi účastníky sdružení", postrádá podle názoru dovolacího soudu zásadní právní význam, přičemž jen v takovém případě by bylo možno zvažovat přípustnost dovolání stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, proto mu nepřísluší právo vykonávat "dozor" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li rozhodnutím orgánu veřejné moci k porušení některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení základních práv a svobod, zabýval se Ústavní soud napadenými rozhodnutími a řízeními, která jim předcházela, z pohledu takového zásahu.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti v podstatě shodně, jako tomu bylo v průběhu pravomocně skončeného řízení, přičemž jeho výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů a k právním závěrům z nich vyvozeným se odvíjejí od jeho tvrzení, že sporné stavby budoval sám, výhradně ze svých finančních prostředků, s úmyslem v nich výhradně sám také podnikat.
Tato tvrzení se stěžovateli v pravomocně skončeném řízení prokázat nepodařilo. Svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy bylo po poměrně obsáhle provedeném dokazování, doplněném v řízení odvolacím, nepochybně zjištěno, že sporné stavby, nyní tvořící součást areálu autokempu Slapy, vznikly přebudováním dřívějším objektů, které stěžovatel a žalobkyně koupili do podílového spoluvlastnictví v průběhu roku 1991 mimo jiné též za účelem provozování činnosti autokempu. V této době již oba účastníci podnikali na základě smlouvy o založení konsorcia, později na základě smlouvy o sdružení. Stěžovatel nepopřel, že v prvních letech společného podnikání byl zisk (ale i náklady) účtován v poměru 90 % pro žalobkyni a 10 % pro stěžovatele, přičemž později bylo o ziscích i nákladech společného podnikání sdružení účtováno tak, že stěžovateli a žalobkyni náleželo 50 % nákladů, ale i zisku ze společného podnikání sdružení. Obě stavby, jejichž určení vlastnictví se žalobkyně v pravomocně skončeném řízení domáhala, vznikaly postupně v několika etapách, a to za trvání sdružení a v rámci jeho činnosti, přičemž tyto skutečnosti byly prokázány nejen z výpovědi svědkyně P., ale i z výpovědi stěžovatele v rámci proti němu vedeného trestního řízení. Za situace, v níž nebyla zjištěna existence jakékoli dohody ohledně výše podílu stěžovatele a žalobkyně na vlastnictví shora označených staveb, rozhodly oba obecné soudy správně o jejich rovnosti ve smyslu ustanovení §835 odst. 1 OZ.
Námitkám stěžovatele, že soudy všech stupňů porušily zákon, pokud "ignorovaly důkazy a tvrzení stěžovatele", nelze přisvědčit.
Ústavní soud k otázce hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy zastává stanovisko, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, přičemž pokud obecné soudy při této činnosti respektují zásady občanského soudního řádu, nevidí Ústavní soud důvod již jednou jimi provedené hodnocení důkazů znovu "přehodnocovat".
Obecné soudy nejsou, ve smyslu dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu, povinny v rámci důkazního řízení provést všechny navrhované důkazy, je však jejich povinností v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlit, proč těmto návrhům nevyhověly. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 139 spisu), z něhož je zřejmé, z jakého důvodu další stěžovatelem navržené důkazy soud neprovedl. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stěžovatel nenavrhl žádný relevantní důkaz, který by mohl zásadním způsobem zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená po doplněném dokazování soudem odvolacím. Výše uvedené je třeba zdůraznit zejména v souvislosti s jeho námitkou, že v období budování předmětných staveb (tj. v letech 1996 - 2000) sdružení již bylo rozpuštěno a současně došlo i k majetkovému vypořádání hodnot získaných výkonem společné činnosti sdružení (§841 OZ). Obdobně totiž platí, že i když je právem účastníka sdružení z něj vystoupit (§838 odst. 1 OZ), musí následovat vypořádání podílu na majetku získaného při činnosti sdružení.V této rovině zůstaly proto námitky stěžovatele o porušení jeho procesních práv, k nimž údajně mělo dojít v řízení před obecnými soudy tím, že se těmito aspekty nezabývaly, jen ničím nepodloženým tvrzením.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně totiž nepochybně vyplývá, že tyto soudy po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů vycházely z toho, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z činnosti v rámci sdružení. Ve vztahu k hodnocení provedených důkazů je třeba uvést, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tj. hodnotily každý důkaz zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech a své závěry řádně odůvodnily. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že neprovedení některých jím navrhovaných důkazů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k námitce o porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 a článku 38 Listiny, je třeba připomenout, že citované články Listiny nic neuvádějí o tom, jak mají být hodnoceny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně věc po právní stránce obecnými soudy posouzena. V občanskoprávním řízení je procesní výsledek sporu, byť do jisté míry, odrazem správné procesní strategie zvolené jednotlivými stranami sporu. Protože záruka spravedlnosti řízení má procesní povahu, zaručuje "jen" spravedlnost řízení, na jehož základě došlo k rozhodnutí. Neznamená však záruku žádného subjektivního materiálního práva, ani to, že výsledek bude splňovat očekávání jedné z procesních stran. Ústavní soud z obsahu jím připojeného spisu sp. zn. 3 C 562/2003 neshledal porušení zásad spravedlivého procesu či namítaného článku 2 odst. 2 Listiny, stejně jako nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí porušila základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, odst. 4 Listiny.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu