ECLI:CZ:US:2009:3.US.1301.09.1
sp. zn. III. ÚS 1301/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., proti rozhodnutím Městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 18. 1. 2008 č. j. MCP6 0034778/2007 a ze dne 11. 2. 2008 č. j. MCP6 003267/2008 a rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 7. 2008 č. j. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja a ze dne 24. 6. 2008 č. j. S-MHMP 206853/OST/Be/Ja, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 5. 2009 stěžovatel napadl shora uvedená správní rozhodnutí, údajně vydaná ve věci rekonstrukce rodinného domu v Praze 6 a odstranění altánu z roku 1930 většinové vlastnice Mgr. I. P. Z obsahu této ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel ve správních řízeních, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, vystupoval jako zmocněnec jmenované, a že tuto ústavní stížnost podává proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, kterýžto vyvolal "v jeho osobní sféře" právní následky pro zastupovanou osobu a její rodinu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž byl podán někým zjevně neoprávněným.
Jak plyne z výše uvedeného, účastnicí předmětných správních řízení byla Mgr. I. P., již stěžovatel v těchto řízeních zastupoval na základě plné moci. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení vymezuje okruh osob oprávněných k podání ústavní stížnosti tak, že ústavní stížnost může podat pouze osoba, jež byla účastníkem řízení, a tedy nikoliv ten, kdo ji v řízení zastupoval (samozřejmě by tak mohl učinit k tomu zmocněný advokát, který ji v příslušném řízení zastupoval, nikoliv však jménem svým, ale jménem zastupované osoby).
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění možno uvést, že stěžovatel nebyl v řízení o této ústavní stížnosti zastoupen advokátem, jak ukládá ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť k němu nebyla přiložena plná moc podle §31 zákona o Ústavním soudu a daný návrh byl sepsán přímo stěžovatelem, nicméně Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu nevyzýval, neboť s ohledem na výše uvedené takový krok pokládal za zcela zbytečný. V souvislosti se stěžovatelovým sdělením, že Mgr. I. P. na "jeho popud" podala správní žalobu proti uvedeným správním rozhodnutím, nutno podotknout, že i kdyby ústavní stížnost podala jmenovaná, jednalo by se ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o nepřípustný návrh, ledaže by byly naplněny podmínky plynoucí z ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu