ECLI:CZ:US:2009:3.US.1328.09.1
sp. zn. III. ÚS 1328/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Ottou Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze, Tachovské nám. 649/3, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 3. 2009, č. j. 15 Nc 2709/2002-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud - pro porušení 90, čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jeho námitkách podjatosti proti v exekučním řízení ustanoveným znalcům.
Napadeným usnesením ze dne 10. 3. 2009, č. j. 15 Nc 2709/2002-37, rozhodl okresní soud, že znalci Ing. M. B., Ing. M. K. a K. K., ustanovení usneseními soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové ze dne 6. 11. 2008, nejsou vyloučeni z podání zadaného znaleckého posudku. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že stěžovatel v námitkách neoznačil žádné skutečnosti, z níž by bylo možno usuzovat na poměr znalců k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, soudní exekutorce či exekučnímu soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v odůvodnění rozhodnutí soud "nereagoval" na jeho důkazy a návrhy, a "nereflektoval" námitky proti jednotlivým znalcům ani jeho "stanovisko", jež podal k vyjádření soudní exekutorky. "Základním problémem" je podle jeho názoru, že "soudy přes pět roků" neprojednávají jeho návrhy na zastavení exekuce a místo toho "prosazují" exekuci, která je "charakteru neoprávněného obohacení navrhovatelky, která ... neměla ani šest let splněnu základní podmínku řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Je zjevné, že stěžovatel primárně (z hlediska obsahu) nesměřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, jímž nebylo vyhověno jeho námitkám podjatosti ustanovených znalců, nýbrž porušení práva na spravedlivý proces spatřuje (ve vztahu k napadenému rozhodnutí) pouze v jeho údajně nedostatečném odůvodnění.
Požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků, zakotvených v §157 o. s. ř. s ohledem na předmět řízení (zde namítaná podjatost ustanovených znalců) však okresní soud zjevně dostál, jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech, plynoucích z posouzení námitek ve smyslu §17 ve spojení s §14 o. s. ř. opíral. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, v jakém rozsahu bylo napadené usnesení odvolacím soudem přezkoumáno a jaké okolnosti vzal soud za podstatné; nelze mu proto upřít, že se z něj informace, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovateli nepříznivé rozhodnutí, podává. Nelze mu ani vytýkat, že se blíže - nad rámec relevantních námitek - nevyjádřil k ostatním tvrzením stěžovatele, jestliže svojí podstatou zcela míjely obsah napadeného rozhodnutí a směřovaly výlučně proti dřívějšímu údajně "nesprávnému" postupu exekučního soudu při nařízení exekuce, resp. při jejím provádění.
Námitka délky řízení a jeho "charakteru" je pak pro posouzení nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jímž ustanovení znalci nebyli vyloučeni z podání znaleckých posudků (k ocenění nemovitostí), zcela bez významu, a to očividně.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu