ECLI:CZ:US:2009:3.US.1341.09.1
sp. zn. III. ÚS 1341/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Bc. P. M. Ph.D., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 605/2008-122, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2007 č. j. 15 Co 269/2006-104 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006 č. j. 49 C 206/2004-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), právo "na práci" ve smyslu článku 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo nebýt při výkonu těchto práv diskriminován, zakotvené v článku 3 Listiny a článku 14 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 206/2004 se podává, že stěžovatel se u tohoto soudu domáhal určení, že jeho pracovní poměr vůči Masarykově univerzitě v Brně (žalované), založený pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 1992, trvá. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do dne 31. 10. 1993, následně byl opakovaně prodlužován dohodami ze dne 15. 6. 1993 (do 30. 6. 1994), ze dne 8. 9. 1993 (do 8. 9. 1998), ze dne 1. 7. 1998 (do 31. 8. 1999) a konečně ze dne 4. 8. 1999 (do 31. 8. 2004), když předtím žalovaná stěžovateli sdělila, že již "smlouva prodloužena nebude". Stěžovatel žalobu odůvodnil především tvrzením, že ujednání o době trvání pracovního poměru obsažené v dohodách ze dne 1. 7. 1998 a ze dne 4. 8. 1999 jsou neplatná (v důsledku čehož jeho pracovní poměr byl poměrem na dobu neurčitou), neboť "řetězení" pracovních poměrů odporuje dobrým mravům, je diskriminační, obchází zákon a je projevem zneužití silnějšího postavení žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 49 C 206/2004-86 žalobu zamítl, neboť uzavřel, že opakované prodlužování pracovního poměru odborného asistenta uzavřeného na dobu určitou nebylo v rozporu se zákoníkem práce v tehdejším znění, odpovídalo vnitřním předpisům žalované, a nelze jej kvalifikovat ani jako nedovolený výkon práva, jelikož žalovaná "poškození" stěžovatele tím nesledovala.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 8. 2007 č. j. 15 Cdo 269/2006-104 tento rozsudek potvrdil. Mimo jiné nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že jakožto odborný asistent byl oproti docentům a profesorům, s nimiž byl uzavírán pracovní poměr na dobu neurčitou, diskriminován z důvodu věku, resp. víry a světového názoru, případně jinak, a vysvětlil, že uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou má ve specifických poměrech vysokoškolské (vzdělávací) instituce racionální a objektivní základnu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 605/2008-122 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož odvolacím soudem aplikované právní názory v otázce opakovaného sjednávání pracovního poměru na dobu určitou, jakož i namítaného zneužití práva, shledal souladné s ustálenou soudní praxí, a nic na tom nemění ani namítaná směrnice Rady Evropské Unie č. 1999/70/EC.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nadále přesvědčení, že řetězení krátkodobých pracovních poměrů představuje obcházení účelu zákona, neboť zaměstnavatel si jím vytváří možnost ukončit pracovní poměr bez objektivního důvodu a mimo k tomu stanovených zákonných institutů. Soudu prvého stupně stěžovatel rovněž vytkl existenci procesních vad, jmenovitě při dokazování jeho tvrzení, že postupem žalované byl diskriminován; neprovedl navržený důkaz, jímž mínil prokázat nerovné zacházení s akademickými pracovníky na různých fakultách žalované, a vyvrátit údajnou "notorietu", že oproti odborným asistentům byl se všemi docenty a profesory uzavírán pracovní poměr na dobu neurčitou. Stěžovatel upozornil, že výklad českého práva bylo i v rozhodné době nutno provádět s přihlédnutím k právu evropskému, konkrétně k ustanovení čl. 5 směrnice Rady č. 1999/70/ES, jež připouští řetězení krátkodobých pracovních poměrů toliko z objektivních důvodů, za něž považovat "motivaci mladých akademických pracovníků k soustavnému vzdělávání" nelze, neboť totéž musí platit i ve vztahu k docentům a profesorům. Konečně pak stěžovatel poukázal na ustanovení §70 odst. 4 zákona č. 111/1998, o vysokých školách, jež s účinností od 1. 1. 2010 opakované sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou u akademických pracovníků omezuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Úmluvy a Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takové konformity se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem nezasahuje do ústavně chráněných základních práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními soudní řízení a jeho výsledek postiženo není.
Klíčové právní názory, jež předurčily výsledek sporu, jmenovitě ohledně opakovaného prodlužování pracovního poměru sjednaného na dobu určitou a namítaného zneužití práva, shrnul v úplnosti a výstižně dovolací soud, a ani z ústavněprávních hledisek není důvod jim oponovat. Je-li současně stěžovatelem namítána neplatnost ujednání účastníků ze dne 1. 7. 1998 a ze dne 4. 8. 1999, je stěžovatelův poukaz na unijní směrnici (již) ze dne 28. 6. 1999, stejně jako na zákon účinný (až) od 1. 1. 2010, zjevně bezcenný.
Tyto (rozhodné) právní názory pro svoji objektivní a obecně racionalizovatelnou základnu už touto svojí povahou vylučují, aby jejich uplatnění bylo způsobilé založit znak diskriminačního postupu zaměstnatele v konkrétních poměrech úprav pracovních poměrů stěžovatele; není ani bez významu, že sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou nebylo individuálním postupem zaměstnavatele, nýbrž výrazem shodné (a není důvod pochybovat o tom, že i svobodné) vůle obou subjektů rozhodného vztahu, tedy též stěžovatele.
O relevantně nerovný přístup nejde, pakliže důvody k rozlišování mezi zaměstnanci nenesou zákonem vymezené diskriminační znaky, tj. spočívají-li kupříkladu v kvalifikačních předpokladech, délce pracovní praxe či již dosažených výsledcích práce a jejich přínosu pro zaměstnavatele anebo v osvědčené způsobilosti k potřebnému pracovnímu výkonu (srov. Jakubka J. a kol.: Zákoník práce a související právní předpisy s komentářem k 10. 2. 2005. ANAG 2005, s. 17, Bělina M. a kol. Zákoník práce - komentář, 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2008, s. 64). Akademická sféra je - krom toho - vskutku specifickým prostředím, v němž se předpokládá vysoký stupeň kreativity a soutěživosti, jež plnohodnotnou účast akademických pracovníků v ní podmiňují; je proto akceptovatelné, aby služebně mladší zaměstnanci, kteří se nacházejí při počátku své akademické dráhy, byli způsobem, jenž stěžovatel kritizuje, vedeni a motivováni k prokázání svých odborných a pedagogických kvalit, které akademičtí pracovníci vyšších vědeckých hodností již doložili. Z toho pak plyne, že nelze popřít, že pro takové odlišování jsou dány ospravedlnitelné a objektivní důvody.
Za těchto okolností se k námitce procesních pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu Ústavnímu soudu logicky přísluší omezit na úsudek, že neměly-li obecné soudy ohledně skutkových zjištění, postačujících pro aplikaci interpretovaného hmotného práva, již pochybnosti, nebylo důvodu k dokazování dalšímu, jež stěžovatel nyní prosazuje, a proto ústavněprávní nedostatky nelze shledat ani zde.
Ve vztahu ku stěžovatelem tvrzenému porušení "práva na práci" (podle čl. 26 odst. 1 Listiny) nelze ostatně přehlédnout, že právní postavení, jež s ním spojuje, není přímým výrazem namítaných pracovních smluv ze dne 1. 7. 1998, resp. ze dne 4. 8. 1999, neboť na jejich základě naopak "toto" jeho právo bylo evidentně realizováno (stěžovatel právě jimi realizoval svoji "svobodnou volbu povolání"), nýbrž až na základě toho, že žalovaná s ním neuzavřela pracovní poměr další, následující po skončení předchozího (ku dni 31. 8. 2004). Z povahy věci tedy jen k tomu, by bylo možné (pokud vůbec) objektivně vztahovat zasažení v právu "na svobodnou volbu povolání", resp. tvrzení o "diskriminaci" (ve světle čl. 26 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje. Avšak, a to je zde podstatné, o tom stěžovatel spor před obecnými soudy nevedl, jestliže uložit povinnost žalované s ním uzavřít další pracovní poměr (po 31. 8. 2004) nežaloval. Přitom předchozími pracovními poměry, resp. jejich smluvně vymezeným trváním (byť na dobu určitou), právo podle čl. 26 odst. 1 Listiny být dotčeno nemohlo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil
předseda senátu