ECLI:CZ:US:2009:3.US.1344.09.1
sp. zn. III. ÚS 1344/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Statutární město Chomutov, IČ: 00261891, se sídlem Zborovská 4602, 430 28 Chomutov, zastoupeného Ing. Mgr. Ivanou Řápkovou, primátorkou, právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem AK se sídlem Okružní 13, 789 85 Mohelnice, proti postupu Ministerstva financí České republiky a proti postupu ministra financí České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. května 2009, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal ministru financí České republiky (dále jen "ministr") a Ministerstvu financí České republiky (dále jen "Ministerstvo financí") nepokračovat v porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spočívajícím v nepřezkoumání rozhodnutí o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z přehledu her, povolených na území stěžovatele, poskytnutého Ministerstvem financí České republiky, bylo zjištěno, že v katastru stěžovatele jsou provozovány loterie nebo jiné podobné hry, jež byly do provozu schváleny Ministerstvem financí, a to na místech, které nově vymezuje obecně závazná vyhláška Statutárního města Chomutov č. 3/2008, o regulaci provozování výherních hracích přístrojů ze dne 31. března 2008 (dále jen ,,vyhláška") jako místa se zákazem provozu výherních hracích přístrojů (dále jen "VHP").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k vydání tzv. negativní regulační vyhlášky bylo přistoupeno s cílem omezit nárůst počtu provozovaných herních zařízení na území stěžovatele, tím, že stěžovatel stanovil lokality, v rámci kterých je zakázáno provozování VHP. Smyslem vydané regulační vyhlášky byla ochrana místních záležitostí veřejného pořádku na území stěžovatele minimalizací negativních jevů spojených s provozováním hazardních her. Stěžovatel uvádí, že schválením této vyhlášky jasně deklaroval snahu o zajištění veřejného pořádku stanovením míst se zákazem provozování VHP. Vydaná regulační vyhláška byla ihned po nabytí účinnosti odeslána Ministerstvu financí.
Před nabytím účinnosti regulační vyhlášky stěžovatele dne 16. ledna 2008 vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí č. j. 34/105214/2007. Po nabytí účinnosti vydané vyhlášky (31. března 2008) se obsah vydaného rozhodnutí, pokud jde o povolení provozování předmětné loterie nebo jiné podobné hry (videoloterní terminály podle ust. §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o loteriích"), dostal do rozporu s obsahem vydané vyhlášky a nastala tak situace předvídaná v dikci ust. §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích.
Stěžovatel proto s ohledem na výše uvedené podal postupem dle ust. §94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ve spojení s ust. §43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích, podnět ke změně (zrušení) výše předmětného rozhodnutí Ministerstva financí a navrhl, aby bylo rozhodnutí v napadeném rozsahu, z důvodu veřejného zájmu, zrušeno. K podnětu k zahájení řízení o přezkumu ze dne 10. listopadu 2008 se Ministerstvo financí vyjádřilo dopisem ze dne 5. prosince 2008 č. j. 34/95406/2008. V dopise Ministerstvo financí konstatovalo, že považuje podnět za nedůvodný z toho důvodu, že vyhláška stěžovatele regulující provozování VHP se nijak netýká provozování loterií nebo jiných podobných her povolených podle ust. §50 odst. 3 zákona o loteriích; z uvedeného důvodu neshledalo důvody pro zahájení řízení o přezkumu.
Proti postupu Ministerstva financí podal stěžovatel dne 22. prosince 2008 stížnost. Ve stížnosti poukázal na ryze formalistický výklad zákona aplikovaný Ministerstvem financí v rámci posouzení podnětu stěžovatele ze dne 10. listopadu 2008 a nerespektování veřejného zájmu na ochraně veřejného pořádku na území stěžovatele. V závěru stěžovatel navrhl, aby Ministerstvo financí učinilo bezodkladně nezbytná opatření k nápravě. Na podanou stížnost reagovalo Ministerstvo financí dopisem ze dne 20. února 2009 č. j. 07/107552/2009, v němž pouze zopakovalo a doplnilo argumentaci Ministerstva financí obsaženou již v předchozím dopise. K zahájení předmětného řízení o přezkumu nedošlo.
V reakci na postup Ministerstva financí podal stěžovatel dne 3. března 2009 žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti, a to u ministra financí. Na podanou žádost reagoval ministr dopisem ze dne 18. března 2009 č. j. 10/24444/2009, který byl doručen stěžovateli dne 23. března 2009. Aniž by ministr jakkoliv blíže odůvodnil svůj postup, omezil se na konstatování, že v postupu vyřízení věci Ministerstvem financí neshledal pochybení a přijatý závěr, tj. odmítnutí stížnosti jako nedůvodné, považuje za správný.
Stěžovatel poukazuje na ust. §43 odst. 5, písm. b) zákona o loteriích, podle kterého může orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, již vydané povolení doplnit nebo změnit, vyžaduje-li to řádné provozování loterie nebo jiné podobné hry nebo veřejný zájem. Ačkoliv zmíněné ustanovení neobsahuje přímé stanovení povinnosti Ministerstva financí k zahájení řízení o přezkumu, je třeba je vykládat podle mínění stěžovatele, především za použití výkladu teleologického, nikoliv preferovat striktně pouze výklad jazykový. Právě s ohledem na kategorii veřejného zájmu jako skutečnosti umožňující zasáhnout do již vydaného povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, je prý třeba přisvědčit argumentaci v tom směru, že dané ustanovení zakládá nepřímou povinnost povolujícího orgánu zasáhnout do podmínek již vydaného povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, je-li toto ve veřejném zájmu. Proto bylo, podle názoru stěžovatele, povinností Ministerstva financí přezkumné řízení zahájit a dát tím stěžovateli možnost projednání jeho věci v rámci správního řízení včetně možnosti předložit věc případně i příslušnému soudu k přezkumu v rámci soudního řízení správního. Postupem Ministerstva financí prý byla stěžovateli odejmuta možnost řádného projednání věci ve správním řízení a bylo též zcela vyloučeno, aby se v případě nesouhlasu se závěry obsaženými ve správním rozhodnutí mohl obrátit na příslušný soud. Tím, že Ministerstvo financí ve věci nerozhodlo, ale vydalo pouze opatření, aniž by umožnilo stěžovateli uplatnit práva v rámci "klasického" správního řízení, došlo prý k porušení základních práv stěžovatele garantovaných v článku 36 Listiny.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V souladu s ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V předmětné věci - jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti - podal Ministerstvu financí podnět k zahájení přezkumného řízení ve smyslu ust. §94 a násl. správního řádu. K podnětu k zahájení řízení o přezkumu ze dne 10. listopadu 2008 se Ministerstvo financí vyjádřilo dopisem ze dne 5. prosince 2008 č. j. 34/95406/2008 tak, že považuje podnět za nedůvodný, a tedy neshledalo důvod pro zahájení řízení o přezkumu.
Na přední straně ústavní stížnosti stěžovatel formálně označuje své podání jako "ústavní stížnost proti opatření resp. jinému zásahu Ministra financí České republiky (č. j.: 10/24444/2009) v návaznosti na opatření resp. jiný zásah Ministerstva financí České republiky (č. j. 34/95406/2008, 07/107552/2008)", v petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, se domáhá toho, aby Ústavní soud "přikázal Ministru financí České republiky a Ministerstvu financí České republiky nepokračovat v porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces spočívajícím v nepřezkoumání rozhodnutí o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry č. j. 34/105214/2007 ze dne 16. ledna 2008".
Podanou ústavní stížností tedy stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým má být jeho nečinnost, neboť je přesvědčen, že Ministerstvo financí bylo povinno přezkoumat své rozhodnutí ze dne 16. ledna 2008 č. j. 34/105214/2007 o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry.
Jiným zásahem orgánu veřejné moci může být také nečinnost, ovšem jen tam, kde tento orgán měl povinnost být činný. Typickým jiným zásahem orgánu veřejné moci jsou průtahy v řízení před orgány veřejné moci.
Je ovšem třeba podotknout, že podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti rovněž u "jiného zásahu" je nemožnost dosáhnout nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností. V tomto ohledu došlo k zásadní změně nabytím účinnosti nového správního řádu - zákona č. 500/2004 Sb., a také zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť oba tyto zákony nově zakotvily možnost procesní obrany proti jiným zásahům správních úřadů - ochrana před nečinností správního orgánu (ust. §80 správního řádu, ust. §79 a násl. soudního řádu správního).
Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel této možnosti obrany využil.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou, přičemž neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal Ministerstvu financí podnět k zahájení přezkumného řízení dle ust. §94 a násl. správního řádu, kterým se domáhal přezkumu rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. ledna 2008 č. j. 34/105214/2007. Podle ust. §94 odst. 1 správního řádu v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Podnět k provedení přezkumného řízení ve smyslu ust. §94 odst. 1 a násl. správního řádu je tzv. nápravným prostředkem dozorčího práva; k zahájení řízení zde může dojít výlučně z úřední povinnosti, nikoliv přímo v důsledku podnětu účastníka. Podnět k provedení přezkumného řízení podle ust. §94 a násl. správního řádu není návrhem na zahájení řízení a účastník, který takový podnět podá, tedy nemá na přezkoumání pravomocného rozhodnutí v přezkumném řízení právní nárok. Jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli. Nevyhoví-li správní orgán podnětu, nevydává o tom rozhodnutí, jež by bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví (k tomu srov. konstantní judikaturu Vrchního soudu v Praze ve věcech správního soudnictví a následně i judikaturu Nejvyššího správního soudu).
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud orgánu veřejné moci přikázal nějaké konání, je třeba podotknout, že k tomu není Ústavní soud příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné.
Při shrnutí výše uvedených skutečností soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj