ECLI:CZ:US:2009:3.US.1355.09.1
sp. zn. III. ÚS 1355/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.Č., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 95/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení dovolacího soudu, vydané v jeho trestní věci, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání "s poměrně strohým odůvodněním, v němž jeho námitky proti porušení základních práv označil za nezpůsobilé stát se legitimním dovolacím důvodem". Namítá, že dovolací soud nevyvodil odpovídající důsledky z procesního postupu soudu prvního stupně, který "u hlavního líčení řádně nevyslechl poškozené" a namísto toho právně nepřípustně s poukazem na §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu "pouze přečetl jejich výpovědi z řízení přípravného", a soudu odvolacího, jenž tento postup "aproboval" věcně neudržitelným konstatováním, že "jmenovaní svědkové si pro časový odstup nevzpomínali spontánně na průběh skutkového děje". Některá obecnými soudy učiněná skutková zjištění jsou přitom nesprávná, míní stěžovatel, jelikož stojí v rozporu s provedenými důkazy (v důsledku čehož "byl uznán vinným jednáním, které poškození výslovně popřeli nebo pro které podklad v provedených výpovědích schází") anebo byla zařazena do chybných časových souvislostí ("dílčí skutky" se udály "v jiném období, než pro které byl obžalován, zejména pak v době, kdy první a druhý poškozený byli již zletilí, eventuálně mimo rámec časové působnosti ustanovení §215a tr. zákona").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 1 T 200/2007, uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 8 To 429/2008, odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští. Dovolací soud pak poukázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 578/08).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nezpochybňuje úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. Úvaha stěžovatele o "strohém odůvodnění" usnesení Nejvyššího soudu je než všeobecnou výhradou vůči legálnímu vymezení opravného prostředku, jímž dovolání je, a pro úspěch ústavní stížnosti bezpochyby nepostačuje. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit; tím však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu