ECLI:CZ:US:2009:3.US.1384.08.1
sp. zn. III. ÚS 1384/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti G. H., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Masarykova 29, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2008 č. j. 13 Co 525/2007-97, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2008 č. j. 13 Co 525/2007-97 a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 90 Ústavy ČR, a to "nesprávnou aplikací norem hmotného i procesního práva" v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu, který vyňal ze stanovené částky měsíčního výživného pro nezletilého Pavla /jedná se o pseudonym/ (nar. 2006) soudem prvního stupně promítnutý příspěvek ve výši 7 020,- Kč na pořízení výbavičky pro nezletilého s tím, že o tomto příspěvku má soud prvního stupně rozhodnout v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 17 C 20/2006. Stěžovatelka je přesvědčena, že v označeném řízení však již není možno se domáhat tzv. příspěvku na pořízení výbavičky, protože tomu má bránit právě napadený rozsudek odvolacího soudu, který "tento nárok stěžovatelky odmítl, aniž by ho věcně projednal", a tím měl stěžovatelce odepřít její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 27. 9. 2007 č. j. 11 C 132/2006-69 v řízení o určení otcovství k nezletilému Pavlovi (dále jen "nezletilý") ve věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti žalovanému J. Š. rozhodl tak, že řízení o určení otcovství k nezletilému, jehož matkou je stěžovatelka, zastavil (výrok I.), nezletilého svěřil do výchovy stěžovatelky (výrok II.), žalovanému uložil platit na výživu nezletilého ode dne 1. 3. 2006 měsíčně částku 2 000,- Kč splatnou k rukám matky do každého 10. dne v měsíci předem (výrok III.), nedoplatek na výživném ve výši 38.000,- Kč (za dobu od 1. 3. 2006 do 30. 9. 2007) uložil žalovanému zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.), pod bodem V. až VII. rozhodl označený soud o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek, pod bodem VIII. bylo rozhodnuto, že nezletilý nadále ponese příjmení H. podle dohody rodičů.
Soud prvního stupně vymezil předmět řízení tak, že stěžovatelka se žalobou ze dne 24. 3. 2006 domáhala určení otcovství žalovaného k nezletilému, svěření nezletilého do své výchovy a vyměření výživného pro nezletilého ve výši 2 000,- Kč měsíčně ode dne jeho narození. V průběhu řízení žalovaný po seznámení se s obsahem znaleckého posudku do protokolu dne 27. 9. 2007 uznal otcovství k nezletilému, ke kterému se připojila i stěžovatelka, čímž došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů a k dohodě o příjmení nezletilého. Stěžovatelka nastoupila na mateřskou dovolenou dne 25. 1. 2006; mateřská dovolená byla prodloužena do 10. 10. 2006.
Soud prvního stupně dále uvedl, že u označeného soudu na základě žaloby stěžovatelky ze dne 11. 1. 2006 probíhá řízení pod sp. zn. 17 C 20/2006 o náhradě nákladů pro neprovdanou matku, v němž stěžovatelka po žalovaném požaduje zaplacení celkové částky 14 000,- Kč, která zahrnuje náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím, včetně výbavičky pro dítě a výživné pro sebe po dobu placené mateřské dovolené a po dobu, v níž bude pobírat rodičovský příspěvek s tím, že ve věci byl vydán platební rozkaz, proti němuž byl podán v zákonné lhůtě odpor.
Vzhledem k tomu, že s řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte, zabýval se soud prvního stupně po rekapitulaci majetkových poměrů a výdělkových možností a schopností žalovaného, s přihlédnutím k jeho dalším vyživovacím povinnostem, výší výživného pro nezletilého, a konstatoval, že ve výši stanoveného výživného 2 000,- Kč měsíčně zohlednil nejen odůvodněné potřeby nezletilého, ale i skutečnost, že žalovaný dobrovolně ničím stěžovatelce nepřispěl na pořízení výbavičky pro nezletilého, "když po odečtení částky porodného ve výši 8 750,- Kč by byl žalovaný povinen přispět na úhradu tohoto zákonného nároku částkou 7 020,- Kč".
Krajský soud v Ústí nad Labem dne 21. 2. 2008 rozsudkem pod č. j. 13 Co 525/2007-97 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že vyživovací povinnost žalovaného k nezletilému určil částkou 1 500,- Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2006 do 29. 2. 2008 ve výši 31 000,- Kč uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilého v jeho nízkém věku odpovídá výživnému nižší částka, než byla stanovena soudem prvního stupně, a to ve výši 1 500,- Kč měsíčně. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že by se do výše pravidelného měsíčního příspěvku na výživu nezletilého měla promítnout i částka 7 020,- Kč na pořízení výbavičky, proto k této částce nepřihlížel a zavázal okresní soud, aby o této částce rozhodl v rámci podané žaloby na zajištění úhrady výživy a některých nákladů neprovdané matky (tj. v řízení vedeném označeným soudem pod sp. zn. 17 C 20/2006). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že s touto skutečností souvisí i námitka žalovaného, že se soud prvního stupně nevypořádal se zpětvzetím části žaloby ohledně této částky stěžovatelkou, přičemž on sám ze spisu zjistil, že zpětvzetí se týkalo návrhu na exekuci platu na částku 14 000,- Kč na příspěvek na výbavičku pro nezletilého a na zajištění částečných nákladů neprovdané matky poté, co si stěžovatelka uvědomila, že v této věci dosud probíhá řízení, které nebylo pravomocně ukončeno. Odvolací soud závěrem poznamenal, že o této části žaloby dosud okresní soud nerozhodl.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že není a nemůže být další odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky, proto mu nepřísluší hodnotit postup obecných soudů v dosud probíhajícím či do doby podání ústavní stížnosti nepravomocně skončeném řízení [k tomu srovnej ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a ustanovení §73 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Proto musel Ústavní soud respektovat skutečnost, že v petitu ústavní stížnosti byl napaden výhradně rozsudek odvolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 525/2007, jímž tento soud rozhodl o odvolání žalovaného proti výroku pod bodem III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně po řízení k návrhu stěžovatelky.
Ustanovení §95 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOR") upravuje práva matky dítěte, kterých se může domáhat proti otci svého dítěte v případě, že za něj není provdána. Citované ustanovení zákona o rodině v odstavci 1 upravuje právo na příspěvek na výživu a na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím matky dítěte. V prvním uvedeném případě příspěvku na výživu jde o to, aby matce otec jejího dítěte přispíval zejména v době, kdy pomoc nejvíce potřebuje, a kdy jí vznikají v souvislosti s těhotenstvím a porodem zvýšené náklady, přičemž poskytování tohoto příspěvku je nyní limitováno dobou dvou let s tím, že nejzazší počátek běhu této lhůty je omezen porodem dítěte. Druhé právo na příspěvek se týká úhrady nákladů účelně vynaložených matkou na zajištění jejích potřeb spojených s těhotenstvím i samotným porodem a promlčuje se ve tříleté lhůtě.
Ani jeden z obou výše uvedených nároků nezahrnuje náklady na výživu dítěte a tedy ani náklady na tzv. výbavičku pro dítě, jejichž přiznání se stěžovatelka domáhá. Řízení o těchto nárocích je možné zahájit pouze na základě žaloby podané matkou dítěte, přičemž žalovaným je otec dítěte, jehož otcovství bylo určeno podle ustanovení §52 až 54 ZOR (viz M. Hrušáková a kolektiv: Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, komentář 4. vydání, C. H. BECK, str. 451).
Obsah žaloby ze dne 11. 1. 2006, kterou stěžovatelka podala u Okresního soudu v Teplicích, jakož i průběh samostatného řízení vedeného označeným soudem pod sp. zn. 17 C 20/2006 není předmětem přezkumu Ústavního soudu, proto se Ústavní soud otázkou řádného uplatnění nároků stěžovatelky ve smyslu ustanovení §95 ZOR nemohl blíže zabývat.
Jak konstatoval soud prvního stupně a posléze i soud odvolací, v době rozhodování odvolacího soudu o této žalobě stěžovatelky ze dne 11. 1. 2006 nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve věci vydaný platební rozkaz napadl žalovaný odporem, přičemž okresní soud ve věci sp. zn. 17 C 20/2006 nerozhodl ani o částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelkou.
Je tedy zjevné, že řízení ve věci sp. zn. 17 C 20/2006 nebylo do doby rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončeno. Soud prvního stupně proto v rámci řízení o žalobě na určení otcovství k nezletilému ve smyslu ustanovení §113 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které je ze zákona spojeno s řízením o výchově a výživě nezletilého dítěte, rozhodoval jen o takto vymezeném předmětu řízení. Odvolací soud proto k částce tvořící náklady na pořízení výbavičky v rámci odvolacího řízení proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 9. 2007 č. j. 11 C 132/2006-69 nepřihlédl, což však nijak neovlivňuje průběh a výsledek řízení ve věci sp. zn. 17 C 20/2006.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu