ECLI:CZ:US:2009:3.US.1443.09.1
sp. zn. III. ÚS 1443/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2009 č. j. 51 Co 619/2008-176, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. března 2008 č. j. 12 C 243/2005-125, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2009 a doplněné dalšími podáními stěžovatele dne 8. 6. a dne 10. 6. 2009, napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel především namítá, že soudy při svém rozhodování dostatečně nevyhodnotily provedené důkazy, svědčící obhajobě stěžovatele, který od počátku řízení namítal, že pokud by stěžovatel od žalobce M. B. skutečně koupil zboží, které měl převzít, nepochybně by se tak stalo teprve poté, co by objednané zboží bylo buď předem zaplaceno nebo by k úhradě došlo nejpozději při jeho převzetí. Tuto praxi měl ve své účastnické výpovědi potvrdit žalobce a svědek O. Soud prvního stupně podle názoru stěžovatele nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť neprovedl důkaz účetnictvím stěžovatele (jímž by bylo prokázáno, že stěžovateli faktura za dodané a údajně odebrané zboží nebyla nikdy doručena).
II.
Z listin doručených stěžovatelem Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2009 se zjišťuje, že Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 20. 3. 2008 č. j. 12 C 243/2005-125 ve věci žalobce M. B., proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaný) o zaplacení 82 790,- Kč s příslušenstvím uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 82 790,-Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.) a současně mu uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 28 544,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2009 č. j. 51 Co 619/2008-176 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 7,5% úrok z prodlení z částky 19 864,- Kč za dobu od 3. 1. 2002 do 9. 10. 2005, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně (tj. ve zbývajícím vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení) potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
III.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i jak bylo telefonicky ověřeno u Okresního soudu v Bruntále v kanceláři senátu 12 C, proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2009 č. j. 51 Co 619/2008-176 stěžovatel podal dovolání, které bylo dne 10. 6. 2009 spolu se spisem postoupeno k dalšímu řízení o mimořádném opravném prostředku k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky a předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel zjevně odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu (tj. ode dne 24. 2. 2009, viz její čl. I. v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2009), což považuje za naplnění podmínky uvedené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy že je včasná, neboť byla podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V odůvodnění předmětné ústavní stížnosti schází jakékoli tvrzení či argumentace vztahující se k další podmínce meritorního projednání ústavní stížnosti, tj. že je přípustná.
Ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy slouží jako procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv konkrétního subjektu prostředkem subsidiárním. Princip subsidiarity ústavní stížnosti v praxi tedy znamená, že předpokladem zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutnost vyčerpat před jejím podáním všechny procesní prostředky před orgány veřejné moci, které právní řád České republiky poskytuje; nerespektování tohoto principu s sebou nese nutnost odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyjádřením materiální stránky uvedeného principu jsou pak bezesporu kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), jako orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována jinými orgány veřejné moci, kterým taková činnost přísluší.
Jinak řečeno, subsidiarita ústavní stížnosti znamená realizaci ústavně garantovaného principu dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud tedy právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě Nejvyšší soud, bylo by zásahem do jeho pravomoci a tedy i porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by příslušnému orgánu veřejné moci umožnil realizovat jeho pravomoci.
Novela zákona o Ústavním soudu (účinná od 1. 4. 2004) v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezila nepřípustnost ústavní stížnosti podrobněji - jako nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. To však neplatí v případě podání mimořádného opravného prostředku, který orgán veřejné moci, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Jinak řečeno platí, že pokud fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nemůže Ústavní soud za této situace odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Naopak, pokud výše uvedený subjekt mimořádný opravný prostředek uplatnil, avšak bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustným, je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím zachována.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí - rozsudku odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné z důvodu závisejícího na jeho posouzení, není možné ústavní stížnost brojící proti rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, případně rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, počne běžet stěžovateli až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domnívá, že jím tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv je možné odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by Ústavní soud naopak vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel i ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, aniž by k takovému postupu, jak je výše popsáno, byl objektivní důvod.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze tedy v současné době předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby tato zohlednila i průběh a výsledek dovolacího řízení.
S ohledem na uvedené skutečnosti, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, usnesením ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj