ECLI:CZ:US:2009:3.US.1479.09.1
sp. zn. III. ÚS 1479/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L.A., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti postupu Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cdo 5411/2008, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření a s návrhem na zrušení ustanovení §243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování jeho základních práv (ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky) ve výše označeném dovolacím řízení, a to tím, že tomuto soudu uloží povinnost "vydat písemné rozhodnutí s odůvodněním, kterým by rozhodl o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí napadeném dovoláním" (pozn.: z dalšího obsahu a kontextu odůvodnění ústavní stížnosti se podává, že nejde o "odklad výkonu", nýbrž "odložení vykonatelnosti"; stěžovatel těchto pojmů používá promiskue i jinde). Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud do doby, než bude vydán tento nález, rozhodl předběžným opatřením tak, že uloží Městskému soudu, aby nepokračoval ve výkonu rozhodnutí vyklizením bytu ve věci sp. zn. 27 E 131/2007, a konečně, aby Ústavní soud rovněž zrušil ustanovení §243 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci jím zahájeného dovolacího řízení požádal Nejvyšší soud opakovaně (dne 6. 8. 2008 a 7. 11. 2008), aby odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí; až po osobních urgencích mu tento soud zaslal (dne 4. 6. 2009) sdělení, že dovolací soud, neshledá-li návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí důvodným, o něm nerozhoduje. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud tak postupuje v situaci, kdy mu hrozí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním do přístřeší, a to v den, jenž byl již stanoven (24. 6. 2009).
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v okolnosti, že jej Nejvyšší soud "do dne 4. 6. 2009" nevyrozuměl "o výsledku rozhodnutí o odložení dovoláním napadeného rozhodnutí, byť dle judikatury ... nemá povinnost vydávat rozhodnutí, jestli neshledá důvody pro povolení odkladu vykonatelnosti", a taktéž i v tom, že Nejvyšší soud pro své "nerozhodnutí" nezvážil "všechny skutečnosti ... a okolnosti daného případu", jež podle jeho názoru mají osvědčit "důvodnost a úspěšnost dovolání". Tím, že mu nebyly sděleny důvody, pro které Nejvyšší soud nevydal - ať již vyhovující nebo zamítavé - rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti, byl "na svých procesních právech zkrácen", neboť se nemohl účinně bránit, ačkoli je o důvodnosti a úspěchu podaného dovolání přesvědčen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V posuzované věci Nejvyšší soud do dne podání ústavní stížnosti sice vskutku nerozhodl o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, to však je dle dikce §243 o. s. ř. (za použití systematického výkladu) interpretovatelné tak, že dovolací soud návrhu nevyhověl, jelikož jej neshledal důvodným. O tom (jakož i o výkladu dotčeného ustanovení) dovolací soud stěžovatele informoval, jak se podává ze sdělení, jež stěžovatel k ústavní stížnosti připojil. Obtížně si pak lze představit praktický smysl požadavku totéž vtělit - nadto - do formalizovaného rozhodnutí téhož (zamítavého) vyznění; jinak řečeno, stěžovatelovo procení postavení by se ani vydáním rozhodnutí, jehož se domáhá, zlepšit nemohlo.
Uvedený postup je v souladu jak s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005) tak se závěry doktrinálními (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1286), přičemž je vhodné i připomenout, že aplikace ustanovení §243 o. s. ř. přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech (srov. Jakšič, V.: §243. Opravné prostředky. Dovolání. Řízení u dovolacího soudu, in: ASPI), a to již vzhledem k pojmovému vymezení dovolání jakožto prostředku proti pravomocnému rozhodnutí (odvolacího soudu). Ačkoli lze připustit, že režim "nevydání" rozhodnutí je způsobilý implikovat určitý stav nejistoty (o tom, jak byl návrh posouzen), ten však byl ve věci stěžovatele bezpochyby již ukončen, a to zmíněným sdělením dovolacího soudu ze dne 4. 6. 2009.
Stěžovatelova argumentace, že kdyby dovolací soud rozhodnutí neodložit vykonatelnost odůvodnil, mohl by se proti němu účinně bránit, obstát nemůže, neboť proti případnému usnesení již není opravného prostředku.
Okolností, že dovolací soud nevydal (zamítavé) rozhodnutí o návrhu podaném podle ustanovení §243 o. s. ř., tedy - v dané věci - nemohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, a jeho návrh, aby Ústavní soud oproti tomu zakázal dovolacímu soudu "v porušování (tohoto) práva pokračovat" [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], tím logicky pozbývá potřebné podpory.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci, čímž je shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti odůvodněno.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalších návrhů stěžovatele, jmenovitě na vydání předběžného opatření (§80 zákona o Ústavním soudu) a na zrušení ustanovení §243 o. s. ř., jež musí být, coby návrhy závislé, odmítnuty rovněž [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavní soudu].
K prvnímu z těchto návrhů lze nadto připomenout, že směřuje do jiného řízení než vlastní ústavní stížnost (totiž do řízení exekučního), a co do druhého platí zcela zjevně, že odstranění ustanovení §243 o. s. ř. by nemohlo vést k ničemu jinému, než že by odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, jehož se stěžovatel domáhal, byl vyloučen vůbec.
Návrhu stěžovatele, aby jeho věc byla projednána přednostně (§39 zákona o Ústavní soudu), bylo faktickým postupem Ústavního soudu vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu