ECLI:CZ:US:2009:3.US.1480.09.1
sp. zn. III. ÚS 1480/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem v Praze 9 - Dolních Počernicích, Dubenecká 89, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 767/2009-371 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 č. j. 16 Co 73/2008-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 330 959,50 Kč s příslušenstvím, v němž vystupovala na straně žalované. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá především neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, a následné procesní nástupnictví na straně vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalobce).
Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se domáhal na stěžovatelce zaplacení výše uvedené částky jako ceny zásob zboží tvořících součást provozní jednotky, kterou stěžovatelka dne 23. 2. 1992 vydražila podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Stěžovatelka zásoby převzala, avšak jejich cenu neuhradila. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2006 č. j. 20 C 30/2002-242 bylo rozhodnuto, že do řízení na místo vedlejšího účastníka - žalobce vstupuje společnost PICOLO PRAHA, s. r. o., neboť došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, která byla předmětem řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2006 č. j. 35 Co 260/2006-263 usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh na vstup společnosti PICOLO PRAHA, s. r. o., do řízení na místo vedlejšího účastníka zamítl. Vycházel přitom ze zjištění, že výpovědí svědka B. Č., jednatele společnost PICOLO PRAHA, s. r. o., bylo prokázáno, že neměl v úmyslu smlouvu o postoupení pohledávky uzavřít a způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle spojují občanskoprávní předpisy, že za postoupení pohledávky nic nezaplatil a že advokáta, jemuž za uvedenou společnost udělil plnou moc, nezná. Městský soud tedy dospěl k závěru, že na úkony jednatele nelze hledět jinak než jako na právní úkony neplatné ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") pro nedostatek vážnosti projevu vůle.
Na základě dovolání podaného vedlejším účastníkem Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2007 č. j. Cdo 3398/2007-341 usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2006. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci byly splněny podmínky ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když předmětná smlouva o postoupení pohledávky splňuje formální náležitosti požadované §524 a násl. o. z., podpisy osob oprávněných za společnosti jednat byly řádně ověřeny a z přílohy ke smlouvě vyplývá, že jejím předmětem byla i pohledávka, o niž v řízení jde. Odvolací soud uzavřel, že obecně platí, že uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky přechází právo z postupitele na postupníka (§524 o. z.). Jiným než výše uvedeným způsobem soud při rozhodování o procesním nástupnictví z důvodu singulární sukcese převod či přechod práva nezkoumá, nemůže tedy ani posuzovat, zda smlouva o postoupení pohledávky byla míněna vážně či nikoli, když toto posouzení náleží soudu až při rozhodnutí o věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, v níž hojně cituje z judikatury Ústavního soudu, přesto však postrádající konkrétní ústavněprávní argumentaci, polemizuje se závěry obecných soudů ohledně výkladu §107a o. s. ř. Podle jejího názoru je správné první a nikoli druhé (stížností napadené) rozhodnutí odvolacího soudu, kterému vytýká, že soud pominul rozhodující důkaz, jímž byl výslech jednatele společnosti PICOLO PRAHA, s. r. o. Výklad a aplikaci předpisů odvolacím soudem hodnotí jako protiústavní, neboť je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje interpretační libovůli, která je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu dále dle stěžovatelky pomíjí provedené dokazování. Usnesení dovolacího soudu stěžovatelka vytýká především to, že "přijal a podpořil" stanovisko soudu odvolacího. Z těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelky spočívá v kritice právních závěrů obecných soudů, a přestože stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe přenést právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ve skutečnosti tento přezkum od Ústavního soudu požaduje. Stěžovatelka své námitky ohledně interpretace §107a o. s. ř. uplatnila již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal, když v odůvodnění svého usnesení náležitě, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci uvedeného ustanovení na daný případ. Konstatoval, v souladu se svou judikaturou, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje, nýbrž k tomuto se soud vyjadřuje až v rozhodnutí o věci samé.
Podle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že v posuzované věci návrh, aby do řízení místo vedlejšího účastníka vstoupila společnosti PICOLO PRAHA, s. r. o., učinil vedlejší účastník v podání, doručeném soudu prvního stupně dne 11. 1. 2006, v němž uvedl, že s touto společností, jakožto nabyvatelkou práva, uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla postoupena i pohledávka za stěžovatelkou. Dne 27. 1. 2006 byl pak soudu prvního stupně doručen originál smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 1. 2006, jakož i souhlas nabyvatelky práva se vstupem do řízení. K postoupení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem řízení, tak došlo během řízení před soudem prvního stupně, a to při splnění podmínek dle §107a o. s. ř. Dovolací soud dále uvedl, že námitka stěžovatelky, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 1. 2006 je neplatná, je nedůvodná, neboť otázkou, zda uvedená smlouva o postoupení pohledávek je platným právním úkonem, se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. nezabývá, neboť se týká posouzení věci samé, k níž se může soud vyslovit jen v rozhodnutí ve věci samé.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Z tohoto důvodu Ústavní soud konstatuje, že nesouhlas stěžovatelky s výsledkem soudního řízení nelze zaměňovat s porušením ústavně zaručených práv a svobod. V postupu obecných soudů nelze spatřovat stěžovatelkou tvrzené protiústavní jednání, neboť soudy svým postupem nezasáhly do žádného ze základních práv stěžovatelky.
Dne 23. 7. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelky označené jako "doplnění ústavní stížnosti" s připojenou kopií rozsudku Městského soudu v Praze ve věci samé, v němž stěžovatelka s tímto rozhodnutím a jeho odůvodněním polemizuje. Rozsudek byl vydán dne 9. 6. 2009, tedy po podání ústavní stížnosti, a není tedy předmětem přezkumu Ústavním soudem v tomto řízení. Je tedy na stěžovatelce, aby v případě svého nesouhlasu s ním uvážila uplatnění relevantních opravných prostředků, event. podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku.
Ústavní soud, na základě výše uvedeného, ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu